fbpx
Follow me:

ZOUBKOVÁ VÍLA ASI ZAPOMNĚLA

Dědové bývají různí. Starostliví, hodní, přísní, vysocí a malí, fousatí, oholení nebo s knírem, ti, za které se stydíte, protože se oblíkají jako hastroši, nebo elegáni, kteří by z fleku mohli jít na večeři s Morganem Freemanem nebo Tomem Jonesem. Můj děda, tedy ten z Prahy, byl prostě…klasik. Jarda, jak jsme mu s oblibou říkali, byl vyučený topenář a nikdy jsem ho neslyšel, že by si na svojí práci nějak stěžoval. Za socíku to s klukama ve 12 prostě zatáhli a už to mazal na zahradu za svými opeřenými holubími miláčky. Abyste si dědu představili, tak si ho v mládí lidé pletli s italským hercem ze špagety westernů, Budem Spencerem. Měl černé vlasy, temně zelené oči, svalnatou, lehce zavalitou postavu a velmi často nosil tílka, z kterých mu téměř z každého odkrytého místa lezlo jeho ochlupení (včetně zad). Byl na první poslech rozpoznatelný svým zvučným tvrdým hlasem, na vojně totiž dělal psovoda a nějak mu to zůstalo. Používal mluvu, kterou jsme hromadně označovali jako „topenářskou“ – na konci každé věty bylo lidové „vole“.

Asi jako by to ovlivnilo každého, tak i mého dědu ovlivnila smrt mojí babičky, která pro dědu dělala první poslední a odešla hrozně mladá. Vařila mu, prala a celkově poskytovala služby, jako by děda žil v hotelu Four Seasons. Kdyby to bylo fyzicky možné, asi by za něj klidně i dýchala. A najednou na to byl děda sám. Tedy s námi. Štafetu po babičce přebrala mamka s tetou, a hlavně tedy mamka, protože teta bydlí skoro 400 km od Prahy, a co si budeme povídat, je to prostě dálka. Samozřejmě i já jsem se snažil s dědou trávit čas a dělat s ním věci, které měl rád a o kterých jsem věděl, že mu dělají radost. Jedna z věcí, kterou můžu říct, že doslova miloval, byla naše chalupa, kterou si naši koupili mezi Rakovníkem a Louny. Pole, chmelnice, cesta autobusem do jednoho ze zmíněných měst a odtamtud lokálkou (vlakem) až do Domoušic, kde naše chalupa stála. Spolu se sledováním hokeje na stadiónu (o tam zase třeba jindy) jsme si z toho s dědou udělali takový náš rituál. V pátek jsme se sešli na autobusovém nádraží, cestou jsme pokecali, ve městě, i když mamka mohla tisíckrát říct, že má navařeno, jsme si zašli na oběd a v lokálce pak mlčky sledovali ubíhající krajinu a panoramata, jako kdybychom koukali na film Bobule. Oba jsme si to užívali a když jsme s sebou vozili ještě našeho psa, bylo naše úderné komando kompletní.

Při cestě přes Rakovník jsme velmi často zavítali do Divadelní restaurace. Byla moc pěkná a čistá a na Rakovník s nadstandartním designem do fialového stylu a výbornou kuchyní. Opravdu skvěle tady vařili. Personál se choval na úrovni a pan Špaček by se tady s jeho etiketou nemusel za personál vůbec stydět.

Pamatuji si to jak dnes. Bylo letní parno a já, pes a děda jsme rozrazili dveře do naší oblíbené „obědovny“. Značně vypečení z přes hodinu trvající cesty z nádraží Florenc jsme se usadili ke stolu. No, usadili. Pes zdechnul pod stůl, děda s sebou švihnul na koženkou vypolstrovanou sedačku, na které nechal zřejmě nesmyvatelný otisk své DNA a já měl pupínek asi na každém centimetru čtverečním své kůže – velmi reprezentativní trojice. Letní pařák z nás sálal úplně všude. Personál se na nás koukal už v tu chvíli mezi prsty, ale nakonec k nám s profesionálním úsměvem na rtech přitančil číšník: „Tak co to bude, pánové?“ Už jsem se nadechoval k odpovědi, ale dědův psovodský hlas protnul ticho jako když sekneš mačetou: „Jednu Colu s dírou! A rychle nebo tím vedrem zdechnu!“ Oba dva jsme se s číšníkem zatvářili nechápavě, ale nakonec jsme si i s dědovou pomocí vyjasnili, že se jedná o Colu Zero, tedy bez cukru. Chvíli jsme se tomu smáli a nakonec si objednali jak jídlo, tak pití.

Děda byl drsňák každým coulem a bohužel se to projevovalo i ve stylu jeho komunikace k personálu. Pravidelně jsem odcházel na sociální zařízení ve chvíli, kdy mělo dojít k placení. Byť bych měl na záchodě chvíli jenom postát nebo si třeba umýt ruce, u pobídce k placení mého dědy jsem byl opravdu nerad. Situace byla vždycky stejná a bohužel se s železnou pravidelností opakovala. Děda vytáhl kovbojsky peněženku ze zadní kapsy, sevřel ji prsty pevně v dlani, vytrčil svou pravici, ve které peněženku držel kolmo ke stropu, a za pravidelného mávání, za které by se nemusel stydět ani praporčík při oslavě 1. Máje, zařval: „Platím!“ Občas se stalo, že slovo platím doplnil ještě slovem vole. I v Rakovníku se tehdy bohužel ozvalo tohle slovní spojení. Číšník zjevně šokovaný dědovou pobídkou vzal svojí kasírku a se strachem v očích se po překročení našeho uslintaného, chrápajícího, vedrem zmoženého psa dostal k našemu stolu.

Pak přišla klasika, která provází všechna placení. Číšník vše sečetl na papírku – pana Babiše a EET tenkrát ještě nikdo neznal -, vyřknul požadovanou částku, děda konečně stáhnul ruku z oblak, vyndal z peněženky firemní topenářské stravenky a zaplatil. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby děda nepotřeboval doplatit výši stravenek ještě kovovými drobnými. Dědovi bylo v tu dobu kolem 65 let, a tak bez použití brýlí prostě špatně viděl. Vyprázdnil tedy obsah své kapsičky na drobné na svou dlaň a poprosil číšníka, ať si je vybere i s dýškem. Najednou jsme všichni ztuhli, tedy kromě dědy, který se dál nezúčastněně zaobíral finanční transakcí. Číšník poněkud zbělal v obličeji, jako by snad viděl smrt, a upřeně se díval na dědovu dlaň. Netušil jsem co se děje, ale nakonec jsem se i já zadíval stejným směrem. Na dlani byly vyskládány koruny, dvoukoruny, pětikoruny, desetikoruny i dvacky. No a teď asi to hlavní. Mezi všemi těmi mincemi se pak bohužel, jako kdybyste do Krkonoš vsadili Mount Everest, tyčil doslova gigantický, věky prověřený žlutý zub mého dědy. Byla to doopravdy moc pěkně rostlá osmička, za kterou by vás váš dentista normálně nejspíš pochválil. A jako bonus nechyběly ani kořeny. Ihned jsem si vzpomněl na dědovi dentální potíže, které se mnou řešil celý předešlý týden po telefonu a vše do sebe zapadlo. Popravdě, byl jsem v koncích: „Ježíš, dědo, co to jako je?!“ No, to mi včera vypadnul zub, Kubiku, tak jsem si ho schoval pro štěstí, namísto šupiny, víš.“ Číšník šel do kolen, nejdříve se začal hystericky smát a pak s díkem dědovi drobáky odmítnul, že raději zůstaneme jen u stravenek.

Jak asi dobře usuzujete, do Divadelní restaurace už jsme nikdy nešli. A to ani přes fakt, že se děda vstupu neustále dožadoval a nechápal, proč chodíme jinam. Možná je škoda, že Zoubková víla chodí pro zoubky jenom k malým dětem. Na druhou stranu, pro tenhle dědův zoubeček by si musela přijet nejspíš v Tatře s pořádnou korbou.

Obrázek z movin925.com

Sdílej
Leave a comment
Previous Post Next Post

Dál by se vám mohlo líbit

No Comments

Leave a Reply