fbpx
Follow me:

ŽENY!

Ženy! Jsou okolo nás, plné našich životů, a i když je občas jako muži nechápeme, nedokážeme si bez nich život představit. Všichni chlapi okolo mě vždycky (hlavně v hospodě, když tam holky nebyly) vyprávěli o tom, co jejich přítelkyně nebo manželka kdy řekla a udělala a že vůbec nechápou jejich pochody a jak k některým závěrům vůbec mohli dospět. Já vždycky spíš seděl v rohu, poslouchal, nijak zvlášť to nekomentoval a přemýšlel, jestli jsem prostě tak skvělý přítel, že tyhle problémy doma neřeším, nebo čím to sakra je. No, mnou to rozhodně nebylo, spíš bych řekl, že moje bývalá přítelkyně prostě některé věci neřešila jako klasické ženské a prostě nad tím raději mávla rukou a jelo se dál. Jestli to bylo dobře nebo ne, to úplně nedokážu přesně říct, ale co vím, je fakt, že mě to rozhodně nepřipravilo na budoucnost. Od té doby, co spolu chodíme a hlavně také žijeme s Marťou, musím říct, že konečně chápu, o čem se to ti chlapi od dědy, přes tátu až po mé kamarády vždycky bavili. Vůbec tím nechci říct, že je Marťa nějaká saň, naopak. Jen teď prostě chodím s nefalšovanou ženou se vším všudy. A přátelé, někdy je to boj! A jaké jsou tedy pro mě obecně ty hlavní nástrahy, které vznikají při soužití se ženou?

  1. Syndrom jahodového pole

Ženský cyklus je pro nás pro chlapy opravdu skličující období. Co jsem tak vypozoroval, tak ženská menstruace trvá v průměru 5 – 7 dní, což si řekněme, že není v porovnání s délkou lidského života zase tak dlouhá doba. Bohužel jsem ale zjistil, že před oním týdnem je ještě jakýsi „nájezd.“ Ten začíná pár dní před skutečným koncem světa. Značí se stoupající agresí, vyhledáváním nesmyslných konfliktů, náhlými pocity lítosti a větami tázacího typu „Že mám zase nafouklý břicho?“ nebo „Dneska si nepřipadám vůbec krásná!“ Bohužel, žádná odpověď v tu chvíli není správná. „Nemáš.“ Jak jako nemám?! Vždyť jasně vidím, že mám!“ „Máš“ „Co tím chceš jako říct?!“ Občas se prostě i z mojí jinak líbezné přítelkyně stává hormony nabitý Sauron, který si potřebuje vybít zlost na vystrašeném Pytlíkovi (to jako mně). V tomto týdnu doporučuji kývací taktiku. Spočívá to v tom, že na vše kývete hlavou a hezky se u toho usmíváte.

  1. Punk is dead

Když jsem bydlel sám, měl jsem fakt hezky vybavený byt. Nad postelí jsem měl postmoderní obraz, vedle něj další, ručně malovaný s motivy Pulp Fiction a pod ním sedačku s retro vzory. Prostě paráda. V současném bytě se pro tyto klasiky, které by vyzdobily jakoukoliv stylovou kavárničku, nějak nenašlo místo. Dokázal jsem vybojovat z celé své dekorace umístění jediného obrázku, kterému jsem ještě musel změnit barvu rámu. Povedlo se mi ho nakonec po ukrutném boji umístit na botník. Ano tam, kam se odkládají použité boty po celém dni. Potřebuje to další komentář? Prostě jsem byl připraven o jakýkoliv osobní prostor a místo pastvy pro oči. Punková rozmanitost je prostě nenávratně pryč.

  1. Do you speak Vietnamese?

Mám prostě takový pocit, že mluvíme občas jinou řečí. To, co mně přijde naprosto zřejmě a logické, musí projít 3 fázovým rozebíracím protokolem, abychom se dostali k jádru věci. A to nemluvím o situacích, kdy jde o nějakou rozepři a racionalita zcela ustupuje emocionalitě. V tu chvíli si opravdu připadám, jak kdybych stál někde na rýžové plantáži v severním Thajsku a chtěl si s tamějším farmářem popovídat v češtině o politické situaci v Burkina Faso.

  1. Pojďme si popovídat o našich citech

Tak tohle je kategorie sama pro sebe. Připadám si u toho, jak když by měl frontman death metalové kapely Cannibal Corpse zahrát na příčnou flétnu. Tak nějak mi to neštymuje. Prostě se u toho cítím trapně. Popravdě při jakémkoliv filmu typu Notting Hill nebo Láska přes internet se červenám až na prdeli. Asi si pak dokážete představit, jak se mi odpovídá na vyzvání „A teď mi řekni něco hezkýho“.  Jak kdyby mě napojili do proudu.

Takže tak. Poslední dobou tedy už rozhodně nesedím v rohu, ale dost se zapojuji. Dokáži se nejenom zapojit do hovoru, ale občas i velmi hodnotně přispět. Soucítím s ostatními muži a empaticky chápu jejich strasti. Na druhou stranu, co bychom bez vás holek dělali. Ruku na srdce, ale pokaždé když je nám ouvej, tak objetí od své přítelkyně nebo ženy zahřeje víc než sklenička nejlepší brandy.

Sdílej
Leave a comment
Previous Post

Dál by se vám mohlo líbit

No Comments

Leave a Reply