fbpx
Follow me:

TENISOVÝ SOUBOJ TITÁNŮ

Díky tomu, že jsem studoval na fakultě PEDF spolu se společenskými vědami také tělocvik, měl jsem možnost vyzkoušet na vlastní kůži opravdu velké množství různých sportů a to včetně tenisu. Vždycky jsme se naučili základy a pravidla a pak určitou dobu pilovali. Výsledkem je, že jsem schopný zahrát téměř jakýkoliv sport na alespoň rekreační úrovni, a když k tomu přidám, že fyzicky zatím také nejsem k zahození, troufám si říct, že bych byl pro většinu týmů v kempové oblasti nehledě na druh sportu posilou. Sportů jsem na fakultě vyzkoušel desítky a nebylo nic raritního, když jsem ráno od 7:30 běhal za doprovodu hřejivých slunečných paprsků na atletickém oválu, poté si střihnul několik desítek bazénů v plavání, v poledne si nechal nasekat prdku v basketballu a odpoledne si to šinul s červenýma očima a značnou únavou na přednášku z filosofie poezie, kterou jsem si musel zapsat, protože jsem zaspal elektronické zapisování rozvrhu. Bylo to popravdě dost pestré studium.

Už jsem se několikrát zmiňoval o svém kamarádovi „Tesym“. Tesy, ten měl zase úplně jinou formu studia. Ten hajzlík totiž díky tomu, že reprezentoval ČR a zároveň samozřejmě i fakultu a potažmo i celou Univerzitu Karlovu na akademických hrách v KARATE, dostal individuální studium. To znamenalo, že vždycky přišel na hodinu – většinou tedy nepřišel -, zamával papírem s razítkem a to bylo tak naposledy, kdy jsme ho třeba na 3 měsíce viděli. Když už někam přijel, vypadalo to, jak když přijíždí VIP filmová hvězda. Zánovní Škoda Felicia se přihnala do Brandýsa nad Labem, kde jsme měli Katedru tělesné výchovy, z ní vystoupila nonšalantní postava Tesyho, který vytáhl svůj „letím do Singapuru“ kufřík na kolečkách a po asfaltové cestě z roku 1960 ho začal za hlasitosti 105 MHZ táhnout za sebou na přilehlé sportoviště. No, co jsme si o něm asi mysleli, že? Teď samozřejmě trošku nadsazuji a s Tesym se z nás stali, tedy po té, co mu konečně sebrali indi – vindi, výborní kamarádi. A pak jednou z Tesyho úst vypadla zásadní otázka, která formovala naše životy, setkání, společné dovolené i chvíle radosti a zklamání, které jsme vždy v současné chvíli prožívali. Ta otázka určila celý směr našeho přátelství. Jednoho dne se Tesy totiž ke mně otočil, pohodil svými vlasy pomerančové barvy a povídá: ,,Hraješ tenis, vole?“

Netrvalo dlouho a stál jsem poprvé s vypůjčenou raketou od Tesyho tchána na tenisovém kurtu ve sportovním areálu Vrša sport. Protože jsem vždycky sledoval tenis v televizi, počítal jsem s tím, že mi to tak nějak přirozeně půjde. Dodnes si pamatuji, jak Tesy poprvé nadhodil míček na svou hlavu, prohnul se v zádech a vyslal na mě tenisák při svém podání. Tak tak jsem uhnul, aby mě míček netrefil kamsi do středu hrudníku. Náš první zápas byl zcela jasnou záležitostí, ale už tam jsem věděl, že to tak nenechám.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, a asi jsem tuhle vlastnost získal díky veslování, ve kterém jsem musel svůj výškový hendikep oproti dvoumetrovým habánům dorovnávat o to větší pílí při tréninku. Hodně lidí mi říká, že mám na sporty talent, ale mně to tak nikdy nepřišlo. Jakmile jsem se ale do něčeho dal, tak jsem to prostě drtil a našel si cestu. A tenis nebyl výjimkou. Dřel jsem a dřel, a jakmile se naskytla možnost, proháněl jsem se s raketou po kurtu. Doma jsem koukal na videa a občas s raketou seděl i u televize, abych si omačkával prsty. Některé dny jsme se s Tesym scházeli v 7 hodin ráno za mlhy a chladného vlezlého vzduchu jen abychom si mohli zahrát. A já Tesyho stahoval. Zápas od zápasu byl vyrovnanější a vyrovnanější, až to jednou přišlo. Vyhrál jsem. Od této chvíle se naše zápasy proměnily v regulérní bitvy, kdy bratr neznal bratra, krev rudě plála v očích, a kdybychom mohli, druhému bychom bývali ustřelili míčkem hlavu.

Už přesně nevím, jak k tomu došlo. Mám pocit, že jsme popíjeli u Tesyho doma s našimi polovičkami a začali se bavit o tenisu. Tenkrát jsme byli opravdu vyrovnaní a každý zápas rozhodovaly detaily. Obrovská radost a výkřiky jednoho, střídala ukrutná bolest z prohry druhého. Po několikáté skleničce rumu a klasické klukovské hádce, kdo je lepším tenistou, jsme upekli sázku. Vymysleli jsme tzv „Světovou sérii – souboj Titánů“. Před zraky našich děvčat jsme si potřásli pravicemi a stvrdili tak souboj o světového šampióna naší dvojice. Systém byl jednoduchý. Zápas do dvou vítězných setů, na deset vítězných zápasů. Kdo dosáhne první 10 vítězných zápasů, bere vše. No a teď se asi ptáte, o co, že jsme se to vsadili? Určitě si myslíte, že jsme se vsadili o peníze, kartón nějakého dobrého pití nebo snad večeři. Bohužel. Nevsadili jsme se o nic menšího než o KNÍR. Poražený z naší dvojice si měl nechat a dva měsíce pěstit pravý kovbojský knír. Vyholení zbytku obličeje bylo určené na týdenní bázi. Pokud mě znáte osobně, tak víte, že nejsem pletí zrovna italský hřebec a můj zbytek vlásků a vousy jdou spíše do blonďata. Tesyho kštice a vousy mají zase barvu parketové hnědi, tedy vcelku nazrzlé. Ať tak nebo tak, pokud bychom si nechali narůst knír, lidé by po našem příchodu zřejmě vyhlíželi za našimi zády přistavenou vikingskou loď. V mém provedení by pak také možná viděli pána, který s baloňákem rozdává dětem bonbóny u školky. Po vzoru Pána prstenů – pro jednoho z nás měl na dva měsíce „končit věk lidí”. Pokud si vezmeme, že tzv. mistrovský zápas jsme hráli v průměru jednou za dva týdny, lehkým propočtem zjistíme, že pokud bychom hráli maximální počet zápasů, tedy 19, máme to nějakých 38 týdnů a to je necelých 10 měsíců. A ono se tak opravdu stalo. Tedy ne úplně.

Z naší sázky se tak stal téměř celoroční Marathon, kdy jsme se přetahovali o každý bodík. Měnili jsme výplety, před zápasy brali doplňky stravy, kupovali nové sluneční brýle, abychom i za slunečných letních dnů viděli míčky s co možná největší přesností. Ano, změnili jsme se ve dva posedlé chlapy s jediným cílem – vyhrát.

Nejdříve měl jasně navrch Tesy a vedl v sérii už 5:1 na zápasy. V té době jsem si už popravdě pomalu vybíral na internetu přípravky a nástroje na pěstěný knír a dnem i nocí přemýšlel, co dělám špatně. Nevím, čím to přesně bylo, ale něco se v jednu chvíli změnilo. Nevím, zda šlo o psychiku, fyzičku nebo úpravu mé hry, ale najednou jsem začal Tesyho přehrávat a pomalu jeho náskok stahovat. Nakonec jsme se po dlouhých 9 měsících, kdy se střídala absolutní radost z výhry, a devastující smutek z prohry, dopracovali do stavu 8:9 na zápasy z mého pohledu. Tesy měl tedy na raketě rozhodující smrtící ránu. Cítil jsem se asi jako prase, které si z blízka prohlíží a rypáčkem očuchává řezníkův sekáček.

Do dnes si pamatuji ten pocit, když jsem nastupoval do nafukovací haly v pražském sportovním centru Hamr. Mé pocity byly velmi podobné tomu, když jsem měl před maturitou, skládal zkoušku řidičské způsobilosti nebo byl těsně před finále závodu na Mistrovství ČR ve veslování. Žaludek na vodě, 3x na záchod a jdeme na to. Popravdě musím říct, že když jsme sázku uzavírali, zřejmě jsme si neuvědomili možné důsledky. Jako správní extroverti jsme to navíc rozhlásili do všech světových směrů. Na náš tenis a sázku se nás ptali ve škole, v práci, doma a já navíc přibližně v půlce naší série začal psát i reportáž z každého zápasu, která nebyla zrovna objektivní a Tesyho lehce provokovala. Využíval jsem prostě všech dostupných zbraní.

V březnu roku 2014 nás pak v pražském Braníku přivítal rozsvícený kurt č. 4. Mlčky jsme nastoupili, dali si pár míčků na rozehřátí, napili se iontových nápojů u našich laviček, upravili oblečení a boty a šli na věc. Šlo a všechno.

Jak už jsem říkal, zaprvé jsem dříč. Ne, že by Tesy nebyl, ale další mojí nespornou výhodou oproti němu ve sportu byla lepší vždycky psychika a zvládání klíčových situací. Už jsem to řekl několikrát i nahlas, ale do dnes si myslím, že Tesy je lepší tenista a má šikovnější ruku. Mojí doménou byl pak vždycky pohyb, fyzička a hlavně hlava. Ať jsme hráli cokoliv, xkrát jsem dokázal vyhrát i při téměř beznadějné situaci. Na kurt jsem ale tentokrát nastupoval tak malý, že jsem měl pocit, že nevidím přes síť na druhou stranu. Nevím proč, ale i tenkrát mi štěstěna přála. Jak jsem už uvedl, tak jsme s Tesym oba dva světlými fototypy a sluneční nebo jakýkoliv svit nejsou zrovna našimi přáteli. A Tesyho už vůbec ne. Ten den byla naštěstí světla rozžhavená do maxima a při pohledu nahoru značně oslňovala. A hlavně pak TESYHO. Ten střídavě plakal, že nic nevidí, nandaval a sundaval civilní sluneční brýle, v kterých vypadal jako Neo z Matrixu a jeho vztek prudce stoupal. Já toho navíc samozřejmě okamžitě využil a hrál, co nejvyšší míče to šlo a lob střídal lob. Vztek se změnil v hysterii a výkřiky „hraj jako chlap“ nebo jen pouhé „unfair, ty sráči“. Vrcholem všeho bylo, když Tesy ztratil jasně vyhraný game a ke všemu poslední úder kvůli světlu již asi po padesáté za sebou promáchl a můj posměšný smích zaplnil kurt. A vedle nás zrovna trénovaly malé děti.

Vidím tu situaci dodnes. Dodnes vidím, jak Tesy promáchne raketou, míček dopadá kamsi za něj do hřiště a game je tím pro něj ztracen. Ještě chvíli zůstane nehybně stát a poté, aniž by měl právo na pauzu, vykročí ke své lavičce a já sleduji, co to vlastně dělá. Tesy tehdy došel elektrickým krokem k lavičce a adrenalin mu očividně projížděl celým tělem. Děti, které zrovna také měly pauzu, koukaly na toho bílého pána s černými brýlemi, který se k nim blížil a byl od nich oddělen pouze sítí mezi kurty, se zatajeným dechem a hrůzou v očích. Tesy stále nemluvil a s grimasou masového vraha přistoupil ke svému bagu. Z něj vyndal svojí druhou raketu, kterou používal ve chvílích nouze , kdy potřeboval ve své hře něco změnit – ano, i takové rakety jsme měli – a náhle ji rychlostí světla zdvihl na hlavu. Poté se před zraky dětí i jejich trenéra stojících ve vzdálenosti přibližně 30 cm  rozmáchl a přenesl duchem na Mistrovství světa dřevorubců. A sekal a sekal a sekal. Sekal do lavičky, sekal do koše, znovu do lavičky a do tašky s věcmi a třísky lítaly. Dětem se chtělo brečet strachy, trenér, který měl vést své svěřence k tomu být dobrými tenisty, ale hlavně lidmi, koukal s otevřenou a pusou a já se zajíkal ve škodolibém záchvatu smíchu. Nebojte se, děti neumřely, i když to měly tedy těsně. V ruce nakonec Tesymu zbyl jakýsi pahýl, který v zakončení svého představení zarazil do odpadkového koše.

Co vám budu povídat, tímto Tesyho počinem jsem se dostal na koně a zápas dovedl do vítězného konce. Bylo tedy vyrovnáno na 9:9 a já na kurtu slavil snad 10 minut. Teď byste asi čekali zprávu o rozhodujícím zápase, velkém Grand finále, které by rozhodlo o korunovaci vítěze Světové série a tenisového Titána. Nic takového se ale nekonalo. Po tomto zápase jsme se s Tesym totiž sešli a uvědomili si, že další zápas by mohl doslova zruinovat naše přátelství a za to, že nám to nestojí. Tak to je oficiální verze. Pravdivá story je taková, že jsme se z toho prostě posr..i. Nic víc, nic míň a nikdy sérii nedohráli.

A co z toho plyne? Hrajte tenis! Pokud jste ještě nezačali, začněte. Je to totiž sport, který vás prověří jak po fyzické, tak hlavně po psychické stránce. A navíc ten pocit, když zahrajete povedený úder a míček po něm nechytatelně opustí kurt, je prostě k nezaplacení. A abych to uzavřel. Na začátku jsem vám nastínil, že jsem zkusil velké množství sportů, ale tenis je a vždycky bude můj osobní favorit.

Sdílej
Leave a comment
Previous Post Next Post

Dál by se vám mohlo líbit

No Comments

Leave a Reply