fbpx
Follow me:

TAM V KARVINÉ

Jsem Pražák! A to každým coulem. Vždycky jsem byl na to hrdý, protože žít ve městě jako je Praha se nepoštěstí jen tak někomu. Když vezmeme v úvahu, že na planetě Zemi žije v současnosti přibližně 7,5 miliardy obyvatel, tak lehkým propočtem zjistíme, že v případě, že v Praze žije 1,3 miliónů lidí, jsem 0,017% z těch, kteří mají na světě to štěstí.  No a téměř celý zbytek naší rodiny v Praze nežije. Téměř celý zbytek naší familie žije totiž na Moravě. Dokážete si tak asi představit, jaký rozruch vždycky vyvolá, když přijedeme na jakoukoliv akci. Můžete být z Brna, Třebíče, Jakubova, Karviné nebo klidně Manily nebo Singapuru. Možná i Moskvu by vám odpustili. Prahu, tu ale nikdy! Ještě když velká část rodiny žije v Brně. Na začátku setkání to ještě jde. To je to jenom Pražáci, Pražáčci a vy máte v Praze to a tohle. Postupem času se to ale mění, spolu se zvýšeným množstvím spotřebovaného alkoholu, na zasrané Pražáky, cajzly a pražské kurvy. A my se s tátou bavíme. Rádi si sem tam navíc bodneme do toho moravského vosího hnízda a koukáme, jak ty vosičky pak vrtí prdelkami. Samozřejmě se jedná spíš o hecování a rodinou zábavu, a když se podívám kolem a kolem, máme v naší rodině super vztahy a držíme při sobě. Co by za to jiní dali.

Jak už jsem zmínil, členové naší rodiny bydlí napříč celou Českou republikou. Jen na západě, myslím, nikoho nemáme. Doba je rychlá, času je málo, a tak i my máme problém s tím, abychom se pravidelně viděli, i když bychom rádi. A já se jednoho dne rozhodl, že to změním. Rozhodl jsem se, že se vydám nejdále, kam vůbec můžu zavítat. Napsal jsem tedy svému bratranci Lukymu a vyrazil za tetičkou a strýčkem až na Dálný východ. Tam, kde mírnej vztek s mírnou hlavou oči často mění v alkohol. Jo, tam do Karviné. Termín jsme vybrali navíc tak, aby tam hrála svůj zápas fotbalová Sparta, takže o náboj celého výletu nebyla nouze. Co mě ale vůbec nenapadlo, byl fakt, že filantropové, docenti, milovníci umění a krásných květin a hlavně abstinenti ze sparťanského kotle se na zápas také musí nějak dostat, že? Hned na nádraží mě překvapil kordón po zuby ozbrojených policistů doplněných o členy antikonfliktních týmů. A mě bylo jasné, co bude následovat. Cesta proběhla podle předem stanového scénáře. Kotelníci otevřeli své žluté igelitky Billa, vytáhli z nich láhve a alkohol různé síly a barev – mám pocit, že obsah jedné z lahví by ve tmě svítil – a začali konzumovat. Úkol zněl jasně – Pardubic se nedožijeme. Jedna pecka od Dana Landy střídala druhou, Sparťani znaveni alkoholem se střídavě probouzeli a usínali, padali na zem, zpívali, nadávali a hádali se s ostatními cestujícími. Celý vagón se proměnil v jeden velký lepkavý tubus, protože spolu s kotelníky padaly na zem i láhve s alkoholem, které ne vždy byly prázdné. Pokud byl v Praze kordón, tak v Ostravě nás přivítal policejní pluk. Chyběli už snad jen děla a stíhačky. Na druhou stranu musím říct, že kluci sice konzumovali a byli hluční, ale na nikoho ani nesáhli. Prostě rowdies. A já byl najednou v Karviné. Bratránek mě vyzvedl na nádraží a odvezl mě k tetě a strejdovi na oběd. A pak to byla taková Severomoravská klasika. A tím nemyslím nějaký nový závod na silničních kolech. Kachna – knedlík – pivo – pivo – pivo – pivo – placatka s pálenkou na fotbale – pivo – pivo – pivo – šampus. Ten dílo dokonal. Poslední, co si pamatuji, bylo přání mého strejdy, kterému jsem musel slíbit, že než umře, musíme mu zajistit koupel ve vaně naplněné šampusem a jednou skleničkou. Zápas se hrál od 16 hodin a já měl cca ve 20:15 hlavu v záchodě a ve 20:28 jsem byl tetou uložen a za doprovodného sténání člověka, který zrovna vypil savo, usnul.

Ráno jsem se probudil a svět se zahalil do temnoty. Nevím, jaké jsou vaše kocoviny, ale já můžu škrtnout den. Žaludek se houpe, tělem prochází zimnice, křeče, nateklé nohy a hlava jako střep. Deprese, nicota a můj život nemá v tu chvíli byť jen sebemenší smysl. A v tomto stavu mě čekala 4 hodiny dlouhá cesta zpět do matičky Prahy. Vlak mi jel někdy kolem poledne. Jakmile se vlak rozjel, okamžitě jsem usnul. Vzbudil mě až nutkavý pocit na čůrání, asi o hodinu později. Vlak se mezitím naplnil. Někde v okolí se asi musel hrát velký floorbalový turnaj, protože vlak byl osázený různě velkými sportovními batohy a všude seděly dívky ve věku 15 – 18 let s hokejkami v rukou. Nijak jsem si toho ale nevšímal. Cíl byl jasně daný. Ulevit svému tělu. Nevím, jak a jestli vůbec jezdíte dálkovými vlaky. Já vždy, pokud je to jen trošku možné, využívám jakéhokoli jiného dopravce než České dráhy. Většinou využívám Leo Expresem nebo Regio Jet. Vlaky jsou novější, za pár korun se tam najíte a všechno je tak nějak čistější. To se týká i záchodů. Už nejde o smradlavé, dveře, za nimiž se skrývá železná, rezem pokrytá, okopaná židle skrz níž vidíte až na koleje. Záchody mají teď půdorys půlkruhu, jsou pěkné, čisté voňavé a celé překryté automatickými posuvnými dveřmi v délce přibližně dvou metrů. Záchod se zamyká a zároveň otevírá jedním zmáčknutím tlačítka nad toaletou.

Asi to znáte všichni. Čím blíž jste záchodu, tím víc se vám chce. Kocovinou a depresí soužený jsem doslova doběhl na záchod a mým cílem bylo jediné. Vyčůrat se. Mezi mým sedadlem a záchodem jsem pak musel překonat skokem bagáž florbalistek a už jsem tam stál. Zmáčknul jsem tlačítko a kopule se pomalu začala otevírat. Trvalo to nekonečné 3 sekundy. Ono se to nezdá, ale Usain Bolt je při svých sprintech za tu dobu na téměř na 30 metrech. Vběhl jsem dovnitř, rozepnul punt a za úlevného óóóóóh opřel své čelo a plastovou zeď záchodu. A najednou ve dveřích cvaklo. Cvaky, cvak a dveře se začaly otevírat. Ženy to asi nepochopí, ale každý muž vám potvrdí, že přerušit čurání u nás mužů, je velmi nepříjemná a bolestivá záležitost a já byl téměř na začátku. Tlačítko zámku jsem prostě v té rychlosti asi zapomněl zmáčknout. Dveře se otevřely! A můj pohled se setkal s pohledem první útočné formace Haga Ladies Pardubice. Bohužel pohled z očí do očí trval přibližně vteřinu. Poté se pohled děvčat zaměřil úplně někam jinam. Podívaly se na sebe a jejich smích byl doslova hysterický. Anakonda, někomu tady utekla anakonda. Ne, to se nestalo!!! Prostě se jenom smíchy mohly potrhat. Když odezněl prvotní šok, zmáčkl jsem rychlostí lenochoda před smrtí znovu uzavírací tlačítko. Už nikdy nebudou 3 sekundy tak dlouhé. Na své místo jsem se navíc musel dostat zpět právě okolo těchto dívek. Už jak jsem se blížil, viděl jsem, že zpráva se roznesla rychlostí blesku. Ve vagónu mě uvítal potlesk. Kynul jsem rukama a jeden z trenérů si se mnou dokonce plácnul: „Dobrá práce, chlapáku.“

A co z toho dnes plyne? Nechlastejte, když to neumíte. Už vůbec nepijte s Moraváky, ti prostě jedou jinou ligu. A na florbal, na ten asi chodit nebudu, ona tam možná taky někde visí moje fotka.

Obrázek z sziakomarom.sk

Sdílej
Leave a comment
Previous Post Next Post

Dál by se vám mohlo líbit

No Comments

Leave a Reply