fbpx
Follow me:

ŘEKNI, KDE TY VLASY JSOU…

Přichází to pomalu jako lehký vánek. Nejdříve cítíte lehké pošimrání, měnící se ve větřík. Z vánku se stane silný vítr, ten se změní ve vichřici a ta nakonec v orkán. Panebože, je to tady. Řídnou mi vlasyyyyyyy!!! Co s tím budu kurva dělat, říkáte si se slzami v očích. Popravdě neuděláte nic.

Bylo mi cca 20, když jsem seděl na okraji Orlické přehrady s přáteli. Popíjeli jsme pivko na našem stanovišti za jídelnou letního dětského tábora, kam jsme jezdili jako vedoucí, když se můj kamarád Karel se zvedl a šel si pro pivo. Seděl jsem na špalku, nechával se ovívat větrem a bylo by mi fajn. Najednou se Karel za mnou zastavil, zabodl svůj ukazovák na místo, kde mají novorozenci fontanelku a třikrát na něm svým údem zakroužil. „Ty vole, tobě tady nějak řídnou vlasy, ne?“ „Ale hovno“, odvětil jsem Karlovi svým dvacetiletým hlasem a lehce pocuchaným sebevědomím. O chvíli později jsem se všem vymluvil, že si musím odskočit a krásně vytočeným obloukem zamířil do umývárky. Jojo, hledal jsem zrcadlo. Začal jsem se nakrucovat, otáčet a točit, ale žádný z úhlů mi neposkytl správný odraz mé údajně začínající pleši. A tak to všechno začalo.

Karel měl bohužel pravdu a dneska už to vím. Opravdu jsem ve svých 20 letech začal pomalu plešatět. Byl to docela paradox, protože můj brácha má vlasy jako Novak Djokovič, máma je nemůže ráno rozčesat a můj táta, ten vypadal, když se brali, jako člen skupiny KISS na jejich prvním turné. Bohužel, i když se říká, že jablko nepadá daleko od stromu, to moje asi padalo z pořádné výšky a nejspíš i z jiného stromu.

No, a pak přijde ten silný vítr. To si toho postupně začnou všímat i ostatní. Začne to u kamarádů a když už se přidá i vaše přítelkyně a nakonec i mamka, víte že jste prostě v prdeli. Brouzdáte internetem, koupíte si šampon, který má na zadní etiketě nápis „Pro poněkud nešťastné vlasy“ a IP adresa vašeho počítače se tu a tam objeví na stránce plastické chirurgie v sekci vlasové trsy. Lidé vám čím dál tím víc říkají, jak vám sluší čepice, ale ono to není tím, že vám fakt sluší. Je to tím, že bez ní vám to zase tak moc nesluší.

A tak si to pomalu vlasová nedostatečnost šine vaší kebulkou. Začnou se vám tvořit místa zvané kouty, prosvítá vám územíčko, které všichni v okolí, hlavně ti s plným vlasovým fondem, rádi nazývají cédéčko a vy se stáváte terčem všemožných vtipů a nedej bože, aby v okruhu 100 km dávali seriál Kožak. A vy neustále účes zkracujete a zkracujete a zkracujete, až už není kam zkrátit. Vlasy nosíte do strany, aby položené zabraly co největší plochu a navíc je musíte pořád mýt, protože když jsou mastné, tak jejich uvadající počet ještě víc vynikne.

A co rozhodně nebudete vyhledávat? Focení!!! Barvy ideální, expozice dokonalá, prostředí na jedničku, ale prostě ty vlasy to nějak nefotí!!! Naštěstí, všechno má svůj konec (kromě těch vtipů), a tak i vy to prostě časem přijmete. Je to fakt, s kterým se musíte smířit a taky smíříte. Máte to prostě v genech.

A co říct nakonec? Zatím jsem ve fázi silný vítr, ale v mých 30 letech bohužel cítím příchod vichřice a následného orkánu. Každopádně čím jsem starší, tím mi to vadí méně. Věkem člověk totiž zjistí, že je mnoho důležitějších věcí, než je ve větru vlající háro.

A nakonec jedno zbožné přání: Moje milé vlasy. Kdybyste se nakonec rozhodly vrátit, slibuji tímto, že Vás budu omývat, čechrat, profoukávat a upravovat každý den, dokud nás smrt nerozdělí!!!

Obrázek: expres.co.uk

Sdílej
Leave a comment
Previous Post Next Post

Dál by se vám mohlo líbit

No Comments

Leave a Reply