fbpx
Follow me:

OMLUVA GABRIELE OSVALDOVÉ

Už jsem se v jednom z článků zmiňoval o mém působení v Českém rozhlase a hlavně o prvním živém vysílání. Když na to dneska s odstupem času vzpomínám, pořád s čistým svědomím můžu říct, že to, že jsem tam mohl pracovat, řadím ve svých životních úspěších hodně vysoko. I když to byla škola života a byl jsem v neustálém stresu, že něco doslova epicky poseru, tak to ze mě udělalo lepšího člověka. Občas jsem míval i noční můry, že nic nehraje a já se budil a křičel do tmy: “JE TICHO!!!”. Bohužel v živém vysílání prostě není místo na chyby, protože vteřinu, která právě uběhla, už nikdy zpátky nevrátíte. V rozhlase jsem toho dělal víc, ale největší faily, o kterých si určitě přečtete nejraději, se mi staly právě od DJ stolu. A jednou k nám takhle do studia přišla paní Gábina Osvaldová.

Abyste vše plně pochopili, tak jsem začínal vysílat ve 22:00, kdy jsem si od svého kolegy přebral vysílání a začal moderovat sám. Byl jsem tedy docela často unavený. Od 22:30 do 24:00 pak středeční vysílání vyplňoval pan Vlastimil Harapes, který si zval do studia různé osobnosti. Seznámil jsem se tak se spisovateli, herci, režiséry, hudebníky a dalšími osobnostmi skrz celé společenské spektrum. Když měl pan VH talkshow, tak jsem fungoval jako zvukař. Ovládal jsem DJ stůl, mikrofony, hudbu a prostě vše kromě hlasu, který se k posluchačům na druhé straně éteru dostane. A jednou k nám do ČRO přišla česká herečka a textařka Gabriela Osvaldová. A byla skvělá. Tak jak vystupuje v TV, tak taková skutečně byla. Naprosto uvolněná, humorem sršící žena s nezaměnitelně nakažlivým smíchem. Někteří hosté pak sem tam měli specifické požadavky. Chtěli přehrát svoje skladby, mluvené slovo nebo jiné mediální soubory. A paní Gábina si přinesla CD, na kterém byl muzikál Mauglí. Mimochodem je to jeden z nejlépe hodnocených muzikálů, které u nás vznikly.

„Takže Kubo, chtěla bych přehrát 3., 7., 10. a 14. skladbu. Jen prosím tě, je to celý v jedný stopě, takže jsem ti tady napsala rozmezí, v kterých daná pasáž začíná a končí.“, poprosila mě paní Gábina. „Si to tam nějak pěkně připravte, Jakube.“ svlažil mě pohledem VH. A už sem měl nasráno. Na svou obranu bych rád uvedl, že to bylo určitě do desátého vysílání v mé rozhlasové kariéře a DJ stůl měl asi 3 metry na šířku a bylo na ně odhadem 250 tlačítek a táhel. V praxi Vlastimilovo “přehrát bokem” znamenalo vzít CD, dát ho do mechaniky, odpojit stůl částečně od vysílání, v mém studiu zvukaře přehrát skladbu, nastavit požadovanou stopáž, zkusit, zda vše funguje a v dané chvíli stůl spojit s vysíláním, pustit skladbu a modlit se, že něco začne do ticha v záři rudého nápisu ON AIR, hrát. A tak jsem se do toho pustil. Měnil jsem CD, sledoval vysílání, poslouchal části písniček, ukazoval do studia palec nahoru, jakože je všechno v pořádku a do toho všeho se potil. Oprava, nelidsky se potil. Koláče z podpaždí se spojovaly s těmi na zádech a břichu a tvořily jeden velký koláč. „Neurol, až to skončí, dám si Neurol“ říkal jsem si pro sebe. Když vysílání skončilo, vypadal jsem, jako kdybyste posadili sumistu do finské sauny a nechali ho tam v tričku sedět tak pět až šest hodin. Každopádně, dal jsem to! Paní Gabriela mi podala na konci vysílání ruku, hezky se na mě usmála a i na tváři pana Harapese se objevilo něco jako úsměv. Když jsem v brzkých ranních hodinách opouštěl budovu ČRO na pražských Vinohradech, byl jsem šťastný, že jsem všechno tak hezky zvládl. Alespoň to jsem si myslel.

Ten samý den kolem poledne se mi v kapse rozezvonil telefon. Volali mi z kanceláře stanice ČRO Dvojky, pro kterou jsem pracoval, že se mám dostavit druhý den k panu šéfovi, že by se mnou něco rád probral. A už jsem věděl, že je něco špatně. S výrazem toulavého psa a patřičně stáhnutým ocáskem jsem vyrazil druhý den na onu schůzku. „No už na vás čekám, Jakube“, podal mi ruku pan Jonáš, zkušený šedý vlk ČRO, který měl Dvojku jako šéf na starosti. „Takže jak začít?” Jsem s vámi docela spokojený, občas nějaké ty přežblepty, ale komu se to nestane, že? Abych vám to vysvětlil, pokračoval. Paní Osvaldová je v ČR velmi oblíbená a respektovaná osoba. Její rozhovor s panem Harapesem v tu chvíli poslouchalo podle statistik něco málo přes 50.000 lidí. Můžu se vás tedy zeptat, copak je tohle?“ Jedním klikem na myši pak spustil záznam talkshow na svém počítači. A pak začala má osobní noční můra.

Už si nepamatuji přesně otázku, kterou pan Harapes položil, ale po nádechu paní Osvaldové, který měl předznamenat odpověď, se místo tónu jejího hlasu do éteru ozval opičí výkřik. Náhle začaly hrát bubny a rytmy tance okolo posvátného ohně se rozezněly kanceláří pana Jonáše. Hlavou mi bleskla jediná věta:“ Já ten stůl neodpojil, do prdele!“ A takhle se to táhlo celou talkshow. Zajímavé bylo, že pokaždé, když se oba protagonisté dostali k nějaké opravdu zajímavému tématu, napral jsem jim tam opice, hady, vlky, Šér Chána nebo Jirku Korna v roli pantera Baghíry. Trestný poslech trval asi deset minut a já opět zavzpomínal na sumistickou saunu. Nakonec přišla ještě produkční, která měla určitě chuť říci něco o prdeli a mé inteligenci, ale nakonec se ovládla. Slibuji, že bylo několik chvil, kdy jsem reálně přemýšlel, že se zvednu, rozrazím dveře a prostě uteču kamsi do centra Prahy. Nakonec jsem ale vydržel. Resumé? Dostal jsem podmínku na vyhazov, poslali mě na cvičné hodiny ovládání DJ stolu a pokuta mě minula jen o vlásek. Paní Osvaldové jsem se pak snažil emailem omluvit, ale neodpověděla mi. Inu, ani se jí nedivím.

A co říct závěrem? Nějak nesouhlasím s motivačním citátem, který vídám v poslední době docela často na sociálních sítích, který říká něco ve stylu: „Když přijde příležitost, vezmi ji, a pak se nauč, jak ji vyřešit.“  Ono abyste pak taky neslyšeli řvát opice.

Obrázek z časpreženy.sk

Sdílej
Leave a comment
Previous Post Next Post

Dál by se vám mohlo líbit

No Comments

Leave a Reply