fbpx
Follow me:

OHEŇ – NAPLNO A PO UŠI

Tenhle článek bych rád věnoval svému dědovi, který už mezi námi sice není, ale každý den na něj vzpomínám.

Ani jako malý jsem nikdy oheň zrovna nevyhledával. Naprosto mě minula část dětství, kdy jste doslova tímhle elementem emočně zasaženi a mohli byste do něj koukat celé hodiny. Neměl jsem ani potřebu ho nějak rozdělávat nebo jak děti často dělávají, škrtat zapalovačem, sirkami či s ním všemožně trápit nebo dokonce upalovat zvířata, hlavně pak ta s křídly nebo více nožičkami. Prostě jsem byl takové neohňové dítě. I přesto všechno, i když jsem oheň nijak neměl rád a hraní s ním mě nijak nebralo, i já jsem jednou sešel z cesty a tvrdě za to zaplatil. Usaďte se tedy, dejte si skleničku ledově vychlazené citronády a slyšte můj příběh.

Psalo se léto roku 1994 a malému Kubíkovi Hrubešů bylo tehdy 6 let. Jako malý, lehce obtloustlý a od hlavy až k patě blonďatý chlapeček jsem jezdil s mými rodiči a prarodiči na naše letní sídlo. Říkali jsme mu zahrada a byla to poměrně velká, z kopce situovaná, parcela, v jejímž prostředku se tyčila na dvě části rozdělená dvoupatrová chata. V první části byla obytná plocha s kuchyní a půdou na spaní a v té druhé, věřte nebo ne, holubník. Můj děda byl totiž vášnivý holubář a choval hejno o cca 200 holubích hlavách. Holubi vrkali, létali po obloze, žrali a hlavně srali. Srali na zahradu, okolo zahrady, za zahradu a srali taky v letu přímo na nás. Nebylo tak ničím neobvyklým, že jste sem tam (2x denně) schytali nějaké to holubí lejno. Největší koncentrace hoven pak byla v samotném holubníku, kde se jich kupily doslova hory. V průměru jednou za 14 dní, když už to vypadalo, že se celá chalupa pod tíhou lejn propadne a zmizí v zemi, vzal si můj děda svůj Exkrement profiset (montérky, kolečko a špachtli), celý holubník vyškrábal a postupně ho cca na 5 – 7 tisících kolečkách odvezl na spodní zahradu na hnůj. Představte si to jako prkny ohraničený Mount Everest sraček.

Jak jsem říkal, malý Kubík Hrubešů neměl rád oheň, ale jednoho dne se stalo, že u záhonu na spodní zahradě našel zcela osamocený arch novin a krabičku sirek. „Ne, aby tě napadlo si začít škrtat,“ řekl mi dědeček, když se prohnal kolem s kolečkem plným holubího trusu. Jak to asi na dítě zapůsobí, co myslíte? Jakmile dědeček vysypal obsah lepkavé hmoty na hnůj a vrzavé zvuky kolečka utichly za rohem, už jsem měl papír a sirky v ruce. Aby mě nikdo neviděl, posunul jsem se níž do zahrady tak, abych byl opticky při pohledu seshora zakryt hnojem. Jeden škrt, druhý škrt, sirka vzplála jasným plamenem. Přiložil jsem malý plamínek k do ruličky smotaným novinám a během pikosekundy měl v ruce planoucí pochodeň, která měla teplotu asi jako samotné slunce. Okamžitě jsem hořící papír zahodil a všechno mohlo být v pohodě…kdyby nezafoukal vítr. Noviny se vznesly do vzduchu a neomylně zamířily k nejvyššímu bodu na pozemku – k hromadě holubích hoven, kde také přistály. V hlavě se mi okamžitě promítly dědovy poučky o reakci plynů kupících se nad tlejícím holubím trusem s ohněm. PANEBOŽE, BOUCHNE TO!!! Celý svět se v tu chvíli zahalil do oparu výbuchu a já musel okamžitě jednat.

Neváhal jsem ani vteřinu. Rychlostí běhu Usaina Bolta jsem vystřelil sprintem k vlhké hromadě. Vlasy mi vlály, tváře plápolaly jako ruská vlajka a v hlavě byla v tu chvíli jediná myšlenka – zamezit detonaci hnoje!!! Ani nevím, jak jsem se tam tak rychle dostal – nebyl čas přemýšlet. Vší silou jsem se pravačkou odrazil od předního prkna hnojníku, vznesl se do vzduchu, chvíli letěl a za paprsků letního slunce vystřihl excelentní šipku přímo do prostředku obdélníkového odkladiště na sny. Po chvilkovém brodění a několika prvky z krasoplavání jsem se konečně dostal k cíli a opravdu značně promazanou rukou už pro mě nebyl problém noviny uhasit. Nejsilnější zážitek byl pro mě asi pohled dědy, který v tu samou chvíli, kdy jsem ohýnek uhasil, přijel s dalším plným kolečkem a s otevřenou pusou a držadly v rukou na mě nevěřícně koukal…

Věřte mi nebo ne, ale od té doby už jsem nikdy neškrtal a má kariéra žháře pro tím nadobro skončila. A co z toho plyne za ponaučení? Nehrajte si s ohněm, milé děti, je to totiž naprosto k hovnu.

Obrázek z Nityd.no

Sdílej
Leave a comment
Previous Post Next Post

Dál by se vám mohlo líbit

No Comments

Leave a Reply