fbpx
Follow me:

KULTURISTIKA – JAK TO VIDÍ OČI MÉ

Většinou píšu články, které mají jasný cíl – pobavit ostatní. Sám na sobě totiž pozoruji, že je poslední dobou hodně málo věcí, které mě pobaví natolik, abych třeba brečel smíchy. Poměrně dost lidí z těch, kteří četli některý z mých článků, už mi psalo, že brečeli smíchy a já jsem za to moc rád, protože přesně kvůli tomu to celé dělám. Je mi jasné, že nejvíc všechny ty příběhy a historky baví ty z vás, kteří mě osobně znají a vše si tak dokáží spojit s tím, jaký jsem, jak se chovám a jak vypadám.

Dneska to bude ale maličko jinak. Rád bych zabrousil do tématu, který poměrně často řeším a odpovídám na něj. Ať už jsem na nějaké akci, oslavě nebo si jdu třeba jen sednout na pivo s kamarády, často se mě lidé ptají: „A co ty KULTURISTI, jak je to tedy s těmi svaly?“ A o tom bude dnešní článek. Zkusím vám bez obalu podat MŮJ názor na celý tenhle kulturistický kolos, který je od toho běžného přeci jenom trochu odstrčen. V odvětví Fitness dělám 10 let, a tak si myslím, že můžu s klidem hodnotit, přemítat a říct vám na rovinu, jak to vidím.

Když jsem začal pracovat ve fitku, bylo mi tenkrát 20 let. Začínal jsem na recepci jako lehce zavalitý kluk, který sice vesloval, ale protože měl vždycky doma přinejmenším pootevřenou ledničku, nebyla to s postavou žádná sláva. A tehdy jsem poprvé přičichl k tomu, co je to vlastně kulturistika. Byl jsem tehdy klasický sportovec. Jeden až dva tréninky denně, o víkendech závody a vše jsme směřovali k tomu, abychom byli v cíli rychleji než soupeř. Ale ve fitku bylo všechno jinak. Ocitl jsem se totiž najednou v kolektivu, kde jediné, co se počítalo, byla svalová hmota, příjem přesného gramu potravin a svalová tvrdost před soutěží. Vůbec jsem tenkrát netušil, o co jde, ale o to lépe jsem poslouchal. Celý kolektiv trenérů se totiž skládal ze závodníků z různých kulturistických kategorií. Dodnes nezapomenu, jak za mnou přišla majitelka fitka a říká: „Kubo, už si mi stěžovali dva klienti, že Radka (trenérka) hrozně smrdí. Zkus si toho všimnout, až přijde na recepci, prosím.“ A smrděla. Tenkrát jsem ještě nevěděl co, ale něco z ní šlo. Byla to z části chemie a z části jak když projíždíte okolo rybníka v Jižních Čechách. Nevím, jak to jinak popsat. Celkově jsem tenkrát poprvé viděl, jak někdo spolyká 10 prášků před a 10 prášků po tréninku, zapije to proteinovým nápojem a o chvíli později sní 400 gramů masa s hromadou zeleniny a přílohou. Jindy jsem zase zpoza recepce pozoroval kulturisty v objemu při nabírání svalové hmoty a 120 kg živé váhy nebo ty v opačné části přípravy před soutěží, kdy od energie vysáté a na kost vyrýsované postavy s 4% podkožního tuku bloudily fitkem s nepřítomným výrazem. No, byl to pro mě tenkrát šok.

Myslím, že lidé, kteří pracují ve fitness – a tím nemyslím ty z managementu nebo majitele – můžeme rozdělit do dvou skupin. Téměř všichni pravidelně cvičí, samozřejmě se najdou i výjimky, ale zásadní je, jestli do toho také závodí v kulturistice. To vám totiž teprve změní život. Já sám se pořád – i když i se mnou fitness pěkně zamávalo – pokládám za sportovce. Kdybych si měl vybrat mezi tím, jít si dát hodinu posilovny nebo obout kopačky a jít hrát fotbal, vždycky bych se raději proháněl venku s míčem.

Ty z vás, kteří se ve fitness nepohybujete, to asi překvapí, ale kulturistika je věc, která vám naprosto a od základu změní život. Vždycky, když si dám k fotbalu v televizi malé pivo, zakousnu se s kamarády do burgeru nebo do sebe vysypu půl pytlíků gumových žížalek, vzpomenu si na kulturisty z mého okolí, kteří makají na tom, aby se umístili na některé z regionálních, republikových nebo evropských, či světových soutěžích. Oni si to dát totiž nemůžou. Někdy totiž stačí jedna chyba a vše je ztraceno.

Můj kamarád a kluk, kterého jsem nabíral do fitka, Marek Sviridov, měl 1. Ledna tohoto roku 101 kg. Jeho soutěžní váha v květnu byla 85 kg! A teď si vezměte, co to pro tělo asi je. Buď jste v objemu a jíte obrovské porce, abyste dostali do těla dostatečný počet živin a svaly vám rostly, anebo jste v dietě a jíte zase málo, abyste z těla dostali co největší množství tuku. V praxi to znamená, že většina kulturistů je v objemové části přípravy na x měsíců svalnatá, ale zároveň tlustá a na konci redukční části diety vysekaná na kost, kdy jejich svaly vypadají jak hladké, opracované kameny. Každopádně jejich psychika tím trpí. Sám si pamatuji, jak nedostatek potravy působil na psychiku některých mých kolegů a ti pak byli nervózní a podráždění. Na konci přípravy se navíc měnili v chodící zombie, takové prázdné schránky. Žíly lezly na povrch, podíl tělesného tuku se blížil k číslu, které byste mohli spočítat na prstech jedné ruky, a energie z jídla prostě chybí.

A teď to přichází. Asi čekáte, že si tím všichni vydělávají horentní sumy nebo alespoň jednorázově vydělají, když třeba na republikové úrovni něco vyhrají. Rozhodně NE! Kulturistikou si nevydělává celkově moc kulturistů a už vůbec ne Čechů. Jako téměř vždy se největší peníze točí za Oceánem v Americe. Většina kulturistů, kteří to se svou kariérou myslí vážně, pak touží po tom, získat kartu profesionála. Tu když máte, tak už se na vás nalepí sponzoři a začínáte si tímhle sportem skutečně vydělávat. Stojí to ale bez nich za to? Každá příprava bez sponzorů je totiž neuvěřitelně nákladná a všechno si platíte sami. Tedy oni i ti lepší závodníci, kteří něco vyhrají, chytí někdy sponzory, ale nepočítejte s tím, že se uživíte jenom tím. Kvalitní jídlo, doplňky stravy i samotný trénink totiž stojí spoustu peněz. Všichni lepší závodníci si navíc platí svého trenéra, což je většinou zkušený současný nebo bývalý závodník, který dohlíží na jejich přípravu, skládá jejich trénink, motivuje je a pomáhá jim se skladbou jídelníčku skrz celý rok. Hlavně pak v období před závody, aby byla forma tzv. co nejtvrdší, jak říkají kulturisté. Když jsem se pak s kluky bavil a vzal to kolem a kolem, zjistil jsem, že měsíc v takovémto režimu je leckdy stojí 20 – 25 tisíc jenom za stravu. Vezměte si, že někteří snědí třeba kilogram masa denně a kolik takové kvalitní hovězí stojí. A to máte jenom maso, jednu část jídelníčku.

A teď asi to nejhorší. Kulturistika vás bohužel na určitou část roku zcela vyřadí ze sociálního života. Když jsem pořádal různé teambuildingy nebo jen posezení v hospodě s mým týmem, vždycky se mi někdo omluvil, že nepřijde, protože má před závody a prostě by to psychicky nedal. „Radši zůstanu doma,“ říkali mi. Sedět totiž celý večer o vodě a koukat na ostatní, jak se futrují jídlem a zapíjí to pivem, musí být doslova týrání.

Život kulturisty se vlastně scvrkne do 3 základních věcí, které se neustále opakují. Trénink – jídlo – regenerace (spánek). A dny běží a stále se opakují.  A pak přijde samotná soutěž. V té už rozhodují detaily. Forma je totiž časovaná na hodiny, ne-li minuty. Stačí jedna chybička ve stravě, špatné odvodnění nebo posunutí startu prezentace, tedy samotného vystoupení na pódiu s pózováním v jednotlivých předem určených pozicích, v kterých jsou svaly co nejlépe vidět, a vše může být ztraceno.

Abych shrnul vše podstatné ze svého poledu. Pro mě je kulturistika drsný sport, plný odříkání, potu, maximální disciplíny a překonávání sebe sama. Navíc se jedná o finančně super nákladný koníček. A jestli se mi to líbí? Ano, ale v určité míře. Záměrně se tady nepouštím do debaty o dopingu, ale bohužel mám pocit, že bez toho to už v dnešním světě kulturistiky ani nejde. Aspoň v případě, že chcete být úspěšní a vyhrávat. Aspoň tak to vidím já. Všem kulturistům přeji pevnou vůli a hodně zdraví. Budou ho totiž i nadále potřebovat.

Obrázek z fitplus.sk

Sdílej
Leave a comment
Previous Post Next Post

Dál by se vám mohlo líbit

No Comments

Leave a Reply