fbpx
Follow me:

CHODÍCÍ LIDÉ ANEB LÉTAJÍCÍ OLDA

Možná, že to někteří z vás nevědí, ale mám bráchu na vozíčku. Neměl žádný úraz, ale prostě se nám tak narodil. Byly doby v mém životě, kdy mi to vadilo, a i když mi to teď přijde naprosto směšné, tak jsem se za to i styděl. Přece jenom jsou ostatní děti v určitých ohledech satani a nic vám nedají zadarmo. Naopak rádi využijí slabosti druhých a trošku té šikany nikdy neuškodí, že? Tím, že byl brácha fyzicky a mentálně hendikepovaný, jsem se velmi často setkával s lidmi a hlavně dětmi s hendikepem, a tak nějak jsem v tomhle prostředí přirozeně žil. Nějaký stud nebo nepříjemné pocity mě pak úplně opustily ve chvíli, když odezněla puberta. Přesněji řečeno její nejtužší část. Možná by vás mohl zajímat i můj vztah k celé problematice. Asi si dokážete představit, co mi běží hlavou, když s kýmkoliv projíždím autem okolo parkovacích míst pro vozíčkáře a ten dotyčný vysloví větu o „místech pro kriply.“ Co mi asi ale vadí nejvíc, je pravý opak. To je když někdo naopak vyzdvihuje nebo nějak oslavuje lidi s postižením. „Ten Jirka, toho hele já obdivuju na tom vozejku. To je frajer, vole!“  Nevím jistě, jestli tohle budete úplně chápat, ale podívejte se na video „Chodící lidé“ nadace Sirius.  Myslím, že z toho to pochopíte nejlíp. Chce to prostě najít balanc. Před dalším čtením bych vás tak chtěl poprosit o shlédnutí minutového videa, které si otevřete pomocí jediného kliknutí.

Video “Chodící lidé”

Možná už jsem se o tom zmiňoval, ale měl jsem tu možnost a štěstí, že můj táta pracoval u Dopravních podniků v pražském Metru. Super na tom bylo, že podnik pořádal dvakrát do roka luxusní akce pro děti zaměstnanců. V zimě hory, v létě tábory. Bylo to řešení win-win. Podnik měl benefit pro zaměstnance, děti si našly nové kamarády a rodiče se zbavili dětí. Všichni jásali!!! Hlavně tedy rodiče, kteří za více než přijatelnou cenu poslali pryč své ratolesti na půlku letních prázdnin a nemuseli se o ně starat.

Já jsem ze začátku jezdil na LDT Metro Orlík jako dítě. To jsem vlastně, když o tom tak přemýšlím, stihl jenom jednou, protože jsem předtím jezdil na jiný „metrácký“ tábor do Jižních Čech. Na lyžáku o jarních prázdninách ale slovo dalo slovo a už jsem pádil, jak jinak než podnikovým autobusem, směr Orlická přehrada.

Byla to nádherná léta a to jak ve smyslu ročního období, tak ve smyslu části života. Na 20 dní jste vyjeli do přírody, hráli jste hry, propadali prvním láskám na diskotékách, jezdili na kánoích a koupali se. Na konci každého tábora bylo pak některým vybraným jedincům nabídnuto, jestli by na přes rok nechtěli jet jako praktikanti – pomocníci oddílových vedoucí-, a to samé se opakovalo při dosažení plnoletosti. To už jste pak jako vedoucí měli na povel svůj oddíl. Nebylo žádným překvapením, když se celá naše parta pěti borců sešla nakonec při pasování na vedoucího, což byl rituál, kdy vám „Hlavas“ nakydal na hlavu snad všechny potraviny, které se našly v kuchyni, a spojil je vodou z přehrady v jednu nepropustnou hmotu. Věřte mi, ti, co měli husté vlasy, nacházeli stopy pasování ve své hlavě ještě několik dní. Vše bylo korunováno předáním táborové „Orlice“ – z kůže vyřezaného symbolu tábora -, na kterou jste si každý rok mohli navěsit jednu koženou šňůrku jako důkaz, že jste na táboře byli.

No, bylo to občas vcelku náročné, co si budeme povídat. A tak to bylo večer spolu s dalšími vedoucími potřeba řádně zhodnotit a při té příležitosti také stmelit táborový kolektiv. A většinou pěkně od podlahy. Na víkendy navíc přijížděly všechny možné návštěvy. No a jednou takhle přijel za naším vedoucím Mirkem jeho kamarád Olda. Olda  měl TAR. Jedna se o syndrom, kdy se vám nedovyvine jedna z horních končetin. Někteří členové našeho osazenstva z toho byli trošku rozhození, ale já to bral tak, jak jsem byl vždycky zvyklý, a možná i proto jsem si dovolil, co jsem si nakonec dovolil. No a toho večera jsme hodnotili trošku víc, než jindy. Ono totiž s příjezdem návštěv se vždy zvýšil průtok alkoholu do našich hrdel o 100 – 200 %. Hrály se hry, povídalo se, brnkalo se na kytaru a všichni byli veselí a smáli se. Teď jenom vsuvka, aby nedošlo k omylu. O děti bylo vždycky postaráno. Vždy k tomu byl vyčleněn noční hlídač, řidič a jeden vedoucí, který měl ten den službu. Ani jeden z těchto tří zmíněných daný večer nepil a rodiče tak mohli být naprosto zrelaxovaní doma nebo někde v exotických krajích.

Byla krásná teplá letní noc, nad Orlíkem zářily hvězdy, které ve velkých městech nemáte šanci vidět, měsíc se zrcadlil na klidné vodní hladině a já byl zlitý jako carský důstojník. Ten den jsme hodnotili opravdu svědomitě. Nevím, jak mě to napadlo, ale sedl jsem si vedle Oldy a začali jsme nezávazně klábosit. Přisedl si k nám ještě Mirek, a nakonec se okolo nás vytvořil převážně pánský hlouček, ve kterém se řešilo vše od ženských přes auta až po sport. Jak to tak bývá, tak i tady jsme se rozdělili podle věku a hlavně názorů na život na „starý a mladý“. Musím jen říct na svojí obhajobu, že mi tehdy bylo dvacet a i při psaní těchto řádků se za sebe víceméně stydím. Navíc jsme do sebe z plecháčků nalili decilitry rumu s Colou (a že jich bylo!). Nicméně přibližně ve 4 hodiny ráno SEČ se mi povedlo vyprodukovat myšlenku, kterou mi mí přátelé i teď velmi často připomínají, a která měla zůstat uchována někde v hloubi mého zadního otvoru, kde se nejspíš také zrodila. Debata se v tu chvíli točila okolo sportu. A ze mě to vypadlo. „JSTE STARÝ, VOLE, A PORAZILI BYSME VÁS V JAKÝMKOLIV SPORTU. VŽDYCKY!!!“ řekl tehdy dvacetiletý, akné osázený a sluncem spálený Kuba Hrubeš. „Tak o co se vsadíme, mlaďoši?“ hecoval to také alkoholem zmožený Mirek, který byl pověstný na svých 130 kg a 175 cm až neuvěřitelnou obratností. „Takže o 3 rumy, jo?! Zápas v nohejbale! 3 na 3! Starý vs. mladý na dva vítězné sety! A před budíčkem!“ SÁZKA BYLA NA SVĚTĚ!!! Rád bych jen upozornil, že v tu chvíli bylo asi 5 hodin ráno a před budíčkem znamenalo v 7:00. Krvelačné pohledy a samozřejmě také alkohol nenechal nikoho ustoupit, a tak jsme si po vzoru amerických rapperů plácli, objali se a vše bylo stvrzeno. A Olda tam tak seděl a potutelně se usmíval.

Poté jsme se všichni vydali do našich stanů a po několika pádech a vytočených piruetách nalezli teplo svých spacáků. Mám takový pocit, že jsem tehdy pouze mrknul a už mi zvonil budík. Kopačky jsem si naštěstí nazul hned po příchodu do stanu a spal s nimi, což byl na mojí kondici doslova zázrak. Otevřel jsem oči a jazyk jsem nedokázal odlepit od patra. Hlavu jsem měl jako střep a byl si na 100% jistý, že jsem právě vylezl ze tří stanů najednou. Bohužel Karel s Honzou, zbylí dva členové našeho „Mlaďas“ týmu, na tom nebyli o nic líp. Po příchodu na hřiště mě lehce uklidnil stav našich vyzyvatelů. Za chroptění a funění se na pískové, pletivem z jedné a dřevem z druhé strany ohraničené, táborové nohejbalové arény (prostě plácku, kde jsme s dětmi  hráli všechny možné sporty) dopotácel Míra, který větou: „Jestli se ohnu, tak se vyleju!“ nechal nastoupit svůj tým. Jeho spoluhráč Milan nevypadal o moc líp než on. Olda se zase jen usmíval.

Hodili jsme míč o podání a já ho prvním smečem vykopl ze hřiště někam, kde břízka střídala břízku, nikoliv ale do hřiště. A první kritický pohled mých spoluhráčů se mi zabodl do zad. Soupeř měl tedy podání. Míč ze země sebral Olda. Stále se usmíval a já po jeho prvním driblingu s merunou věděl, že tady něco nehraje. Moje hypotéza se potvrdila v okamžiku. Olda si svou zdravou rukou nadhodil míč do vzduchu a nakopl ho nártem tak, že míč dostal po dopadu na zem takovou rotaci, že vylétl ven z hřiště přímo do pletiva. Každopádně někam za Karla, který se jen nevěřícně otočil. Všichni jsme se na sebe podívali a plachetnice na třech lahvích rumu začala pomalu odplouvat z našich rukou. Ale my se nevzdali!!! Rvali jsme se, bojovali, padali a po Oldových podáních ryli hubou střídavě v pletivu a dřevěných zábranách. Vrcholem celé akce byla nejspíš chvíle, kdy jsem měl míč ideálně připravený na smeč a místo toho, abych nechytatelně zakončil, jsem na místě skočil exluzivního flopa, tedy skok, kterým skokani do výšky překonávají laťku. A Olda nás dál drtil. Byl všude. Napravo, nalevo, vepředu, vzadu. Podával, smečoval, nahrával, vybíral. Možná by nás porazil i sám. Když se k tomu svým standartním výkonem navíc přidali ještě Míra s Milanem, byli jsme zostuzeni. 2:0 na sety a za 20 minut bylo hotovo. Tahle prohra bolela dvakrát. Nešlo o nějaké rumy. Šlo o princip, o mladickou hrdost a následné pohledy Míry pokaždé, když jsem ho míjel. Tak co zobáku, jak to jde? Od Oldy jsme se nakonec dozvěděli, že nohejbal hrál závodně, a to právě kvůli jeho ruce, která ho v některých jiných sportech limitovala. Na nástupu jsme pak předali před celým táborem 3 flašky rumu, pogratulovali právoplatným vítězům a se staženými ocasy se zařadili ke svým oddílům. Kluci se mnou ten den moc nemluvili, ale myslím, že našemu přátelství to jenom prospělo, protože tuhle historku moc rádi vyprávíme a smějeme se jí. Navíc, hrál jsem tenkrát opravdu příšerně.

A co z toho tedy tentokrát plyne? Opilí se nevsázejte a už vůbec nesportujte. Chovejte úctu k starším a zkušenějším lidem, než jste vy sami. A hlavně nepodceňujte hendikepované lidi. Občas vás totiž můžou pěkně posadit na prdel, protože i oni umí pěkně vzlétnout.

Obrázek a video z youtube.com

Sdílej
Leave a comment
Previous Post Next Post

Dál by se vám mohlo líbit

No Comments

Leave a Reply