fbpx
Follow me:

ČESKÝ ROZHLAS – ON AIR!

Většina lidí z mého okolí ví, že přibližně od dvaceti let pracuji ve fitku. Nejdřív jako trenér, pak v managementu. Méně z nich ale už tuší, že jsem také pracoval v Českém rozhlase. Od mala jsem k tomu tak nějak tíhl, a přestože mi nevyšlo se po střední dostat na obor Mediální studia, tak jsem si stejně dal osobní cíl, že se do televize, novin nebo rádia časem prokoušu. A prokousal. Moje první zkušenost s médii byla na TV Nova, kam jsem se dostal na studentskou stáž. Nebudu to moc rozebírat, ale tehdy přebral zpravodajství TV Nova Vladimír Mužík, který dříve šéfoval blesku. A celá stáž se tak bohužel nesla v tomto duchu. Nikdy jsem si bulvár nekoupil a nestačím se divit, kolik lidí v dopravních prostředcích má plátky tohohle typu v ruce nebo na displejích svých chytrých telefonů a doslova hltají jejich obsah. A tak si asi dokážete představit, jakou pachuť ve mně tahle stáž zanechala. Chvíli jsem tak odložil média k ledu a věnoval se trenéřině. Možná jsem se o tom už zmiňoval, ale výhodou toho, že děláte osobního trenéra, je až neuvěřitelný počet zajímavých a zároveň skvělých lidí, s kterými spolupracujete. A takhle jsem potkal Petra, který mi doslova změnil život. A byl to právě on, kdo mi poradil, abych si dal přihlášku do Elévského programu Českého rozhlasu a zkusil se dostat do velmi úzkého týmu talentů, které si pak rozhlas vychovává pro své stanice.

Jak jsem už napsal, byl to můj sen od dětství. Vždycky jsem se viděl se sluchátky na uších, jak živě posluchačům zprostředkovávám dění na Estadio Santiago Bernabéu (Fotbalový stadion Realu Madrid) a popisuji, jak to ten Ronaldo s Balem zase kulišácky vymysleli. A tak jsem se přihlásil. Zanedlouho mi přišla pozvánka na pohovor a já bez bázně a hany vyrazil vstříc budově ČRO na pražských Vinohradech. Jazykový test, hlasový test na mikrofon, recitace a četba textů (já si vytáhnul Karla Čapka) a nakonec pohovor před osmičlennou porotou, která mi kladla na přeskáčku různé odborné i běžné otázky. No, popravdě, domů jsem šel jak zpráskaný pes. O to větší bylo překvapení, že mi za týden volali ze sekretariátu, že jsem se do elévů dostal. Skákal jsem radostí, volal rodičům a křičel štěstím. Nakonec jsem zjistil, že jsem se dostal mezi 10 z 250 uchazečů, což je zatím zřejmě můj největší životní úspěch. Musím říct, že než jsem přišel do rozhlasu, myslel jsem si, že umím mluvit. Opak byl pravdou. Poprvé, když jsem slyšel svůj hlas, tak jsem se zhrozil. Neuměl jsem nic. Intonace, výslovnost, přízvuk – všechno špatně. Učit se, učit se, učit se. A tak jsem dřel. My všichni jsme dřeli. Do toho jsme nahrávali ankety venku v ulicích Prahy, abychom se naučili používat techniku, naposlouchávali rozhlasové hry a živé vysílání a naši lektoři se nás snažili dostat na novou úroveň. Celkově musím říct, že jsem nikdy nepotkal tolik inspirativní a vědomostmi nabitých lidí jako v Českém rozhlase. Konkurence byla obrovská. Nakonec jsem ale dostal laso z druhé stanice Českého rozhlasu a začal se školit na moderátora. Dvojka se stala mým druhým domovem. Tedy aspoň tím nočním. Jako téměř každý moderátorský zelenáč jsem totiž dostal nabídku na noční vysílání, a tak moje směna začínala ve 22:00 a končila ve 4:30 ráno. Tenkrát jsem nevěděl, do čeho přesně jdu a co to znamená pracovat v noci, ale o tom třeba jindy.

Mé první vysílání se blížilo a moje nervozita raketově rostla. Málokdo ví, jak to v roli moderátora přesně funguje, ale zapomeňte na to, že sedíte ve studiu a na znamení zvukaře mluvíte do mikrofonu. Tak to má maximálně vlajková loď ČRO, Radiožurnál, a lidé jako Lucie Výborná nebo Jiří Chum. Jinak si taháte kliky sami. Tahat kliky znamená, že si ovládáte celý stůl a tím i proud vysílání. Co se dostane k posluchačům na druhé straně je tak plně ve vašich rukou. Bylo to jako se učit řídit auto. Vysíláte podle tzv. plachet, což je na formát A4 vytisknutý plán vysílání. Hlavně ale musíte na sekundy dodržovat stopáž a jedním vysouvacím tlačítkem ovládáte mikrofon, druhým pouštíte písničky do éteru, třetím ovládáte CD přehrávač, čtvrtým tohle, pátým támhleto a šestým něco úplně jiného. Popravdě, těch tlačítek tam bylo třeba sto a různě se prolínala. Trávil jsem ve cvičném studiu hodiny a hodiny se svým lektorem a nakonec i bez něj. Většinou šlo všechno dobře, ale sem tam jsem udělal chybu. Tu jsem vytáhnul špatnou kliku, tu jsem se zakoktal při mluvení, tu jsem ztratil nit a den D se pomalu blížil. Za chvíli se mělo na zdi opravdového, vysílacího studia rozsvítit červené ON AIR a já měl promluvit k davu. Den před mým prvním vysíláním jsem navíc udělal tu chybu, že jsem se zeptal Jirky, mého šéfa, kamaráda a instruktora v jedné osobě, kolik že lidí mě to vlastně bude poslouchat. „Kubo, 40 – 50 tisíc, nějak tak“. Mé polknutí muselo být v tu chvíli slyšet až někam k Orloji a trenýrky jsem měl na přeprání.

Uteklo to jako voda. Byl tu den D. Sednul jsem si v Hostivaři před bytovkou do auta, dvakrát se nadechnul a cesta k rozhlasu trvala podle mě tak 30 sekund. Aspoň takový jsem měl pocit. Všude padala zelená a já byl posr… až za ušima. Přiznám se, tenkrát jsem se bál. Měl jsem chuť zahnout někam na dálnici a ujet do Švýcarska. Žaludek jsem měl na vodě, ruce se třásly. Navíc jsem byl pro jistotu tak mimo, že jsem to řekl snad všem lidem ve svém okolí. Babičky, dědečkové, tetičky, strýčkové, bratranci, sestřenice, kamarádi, známí a 50.000 neznámých. Ti všichni čekali u svých rádií na to, co se bude linout ven. Samozřejmě, úvodní řeč jsem měl nachystanou. Představení sebe, zmínka o mém prvním vysílání, co se bude dít, co si budeme pouštět a Goťák na přivítanou. Následné zhroucení se do židle a 4 minuty času do dalšího vstupu. Tak to mělo být, takový byl plán. Vše bylo připraveno.

Jirka mě přivítal se širokým úsměvem. Tak co hvězdo, jsi připraven? Jasněěě, zakuňkala žabička kdesi uvnitř toho, co zbylo z Kuby Hrubeše. Pozdravil jsem se s kolegou, kterého jsem střídal, využil dvakrát toaletu, protože víte jak to je, když jste nervózní, a zasedl do koženého křesla za 2 metry dlouhý stůl. Přihlásil jsem se do vysílacího softwaru a z písničky zbývaly ještě asi 2 minuty. Koláče se zvětšovaly a tep stoupal. Jirka mezitím přešel do studia 2, které bylo od toho mého odděleno skleněnou, zvukotěsnou tabulí. 30 sekund! Nasadil jsem velká černá sluchátka. „Papíry máš, text naučený. Sluchátka fungují! Tvoje šance přichází. Uklidni se, hlavně se uklidni!“ 10 sekund! Tělo vibruje, nohy mravenčí, kapky stékají po čele. 5,4,3,2,1 – vytáhl jsem kliku s přesností hodinářského učně, obrovská světelná tabule ON AIR se rozsvítila přesně tak, jak měla, písnička se vypnula a na pikosekundu se rozhostilo ticho jako v hrobě. Nadechl jsem se, první tónina mého hlasu měla prolétnout éterem, má hvězdná kariéra moderátora měla začít a já měl začít mluvit. JENŽE NEBYLO DO ČEHO! Mikrofon, který byl upevněn na velkém otáčivém ramenu, byl totiž na druhé straně stolu! A přišla panika! Rukou jsem se snažil chytit rameno a otočit mikrofon na svou stranu stolu, ale nešlo to. 1 sekunda vysílání byla pryč a pořád bylo ticho. A pak mě to napadlo. Napadlo mě to nejjednodušší řešení. Věc, kterou naši předci používali od pradávna, když jim teklo do bot a báli se o život. Začal jsem prostě ŘVÁT. Mikrofon byl na druhé straně stolu, a tak jsem řval jak tur. Repliku jsem měl naučenou, takže nebyl problém. Jen Jirka měl v druhém studiu oči vykulené, když bez zvuku viděl mé představení, jako kdybych zpíval v opeře La Scala v Miláně. Ve chvíli, když jsem dořval poslední větu a éterem se rozezněl Božský Karel a jeho Trezor, padl jsem vysílením do židle. Maličko jsem se bál Jirkovy reakce, ale ten se smál, až se za břicho popadal. Hold ne vše se vždycky povede na 100%. Všichni kamarádi mi pak psali, že jsem byl slyšet jakoby z dálky. A to nevěděli z jaké! V rozhlase jsem ještě nějakou dobu pokračoval, ale nakonec jsem se rozhodl pro práci v odvětví Fitness. Ale to víte, tu a tam se mi zasteskne.

A co z toho tentokrát plyne? Jděte si za svým snem a nenechte se odradit prvním neúspěchem. A když už něco pokazíte, tak věřte, že nejste první ani poslední. Hold se tím někdy musíte prostě „prořvat“.

Obrázek z wisegeek.com

Sdílej
Leave a comment
Previous Post Next Post

Dál by se vám mohlo líbit

4 komentáře

  • Reply Ijacek.007

    Teda parádní článek ze zákulisí tyhle mám rád, taky jsem měl sen že se podívám do studia rádia. A taky jsem si ten sen tak trochu splnil když jsem “vysílal” jako host při dnu otevřených dveří to se ale s tvou skutečnou práci nedá srovnat. Díky za příjemné čtení.

    Září 26, 2018 at 12:52 pm
    • Reply Jakub

      Děkuju za parádní komentář. Omlouvám se za pozdní reakci, ale většinou všichni komentují na Facebooku, že jsem ani nekontroloval komenty přímo u článku. Občas to byla řehole, ale moc rád na to vzpomínám. Byla to neuvěřitelná zkušenost.

      Říjen 1, 2018 at 2:28 pm
  • Reply Ijacek.007

    Ahoj Kubo,
    díky za odpověď už jsem se bál že muj komentář zkončil smazaný v hromadě spamu. Což by mě trochu mrzelo a trochu jsem tě začal podezírat že normální komentáře neschvaluješ. Přece jen moc jsem jich tady neviděl. Nerad věci komentuji na FC přece jen i staré komentáře mají své kouzlo 🙂 Měj pěkný den.

    Říjen 2, 2018 at 9:53 am
    • Reply Jakub

      Naopak, budu rád, když lidé budou nechávat komenty tady. Díky za to.

      Říjen 3, 2018 at 6:29 am

    Leave a Reply