fbpx
Follow me:

CAVEMANE, UDRŽ TO!

Poslední dobou je to v mém životě samá práce. S kolegou a hlavně kamarádem Honzou jsme rozjeli vlastní podnikání a začali školit trenéry podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Kurzy jsme teď měli 3 poslední víkendy a tak jsme si dali pracovní týden 3x 7 dní bez jediného dne pauzy. Ale bylo to skvělý!Naštěstí mám ale okolo sebe lidi, kteří se svoje pracovní nasazení snaží vždycky vyvážit. Nedávno jsme byli pozvaní právě s Honzou na společný večer od jednoho z našich kamarádů Petra. Neznám asi nikoho, kdo by pracoval víc než on a podle mě i on si ve svém věku (30+) už více než uvědomuje, jak je čas vzácný. Dal tedy dohromady kamarády, obchodní partnery, rodiny a známé a uspořádal privátní představení hry CAVEMAN. Vzali jsme tedy s Honzíkem své polovičky, hodili se do gala a vyrazili směr Divadlo U Hasičů. Pokud někdo tuhle hru neznáte, tak doporučuji! Je to „oneman show“, kdy v kostce komik na pódiu pomocí základních rekvizit popisuje rozdíly v pohledu na svět u mužů a žen a po celou dobu této show komunikuje s publikem jako by do show také patřilo. Jestli se doma hádáte, kupte si lístky a jděte. Ono totiž uvidíte, že všude je to tak nějak podobný.

Na představení jsme dorazili o něco dřív. Z části díky euforii ze společného shledání mimo práci jsem začal téměř okamžitě po příchodu degustovat tamější bílé víno. Jedna, dvě, tři skleničky, půlka další dopitá po holkách, půllitrovka vody a šlo se do sálu. Petr si navíc nechal na našich místech opravdu záležet. Seděli jsme ve 2. řadě a přímo uprostřed, naproti pódiu, kde se hra odehrávala. Lepších míst prostě v divadle nebylo. A show se rozjela. Jakub Slach, představil Cavemana, byl famózní a vlna smíchu, střídala vlnu smíchu. I já se smál. Ale to jsem nevěděl, co přijde.

Určitě ten pocit taky znáte – je to jak když vám v bříšku cinkne zvoneček. Močový měchýř má kapacitu v průměru 500 ml a já jenom před představením (v eurofii) vypil cca 1100 ml, takže bylo jasné, co se asi bude dít. A ono první zazvonění se uskutečnilo asi tak v 5. minutě představení. Dalších 85 minut tak bylo přede mnou.

Jestliže po 5 minutách ve mně cinkalo, po 30 minutách jsem měl v podbříšku Marii, tedy 6 tunový zvon katedrály Notre-Dame. Začal jsem tedy připravovat plán útěku k místnímu WC. Bohužel, nebylo kudy – vpravo 20 lidí, vlevo 20 lidí. Začínal jsem panikařit! Po 45 minutách, kdy jsem vystřídal všechny možné polohy, v sedadle seděl jako fotbalový fanoušek doma u svého televizoru (po deseti pivech) a pásek i punt kalhot byly otevřeny naplno, jsem se pomalu začínal smiřovat s nevyhnutelným. Budu muset vstát, postavit do pozoru přibližně 20 „spolusledujících“ a projít prostorem vytvořeným mezi jejich koleny a navazujícími sedadly, což bylo krásných 20 cm. A do toho být navíc tak potichu, abych nevyrušil komika v jeho vystoupení, protože mi bylo jasné, co by jinak následovalo. Veřejné zesměšnění! Snažil jsem se, kroutil špičkami, koleny a mé tělo se zmítalo v agónii. Dál už to nešlo a děj představení už jsem stejně dávno nevnímal. Minuty do mého veřejného pochcání se daly počítat na prstech jedné ruky. A tak jsem se zvedl!

Oproti mému očekávání nastalo všeobecné ticho o 10 sekund později. Komik přestal hrát a do mých zad a smrtícího ticha v sále se opřela očekávaná věta: „Koukám, že tu máme prostatika!“. A všichni se smáli! Co smáli? Zajíkali se! Děti a rodiče, babičky a dědečci, přátelé i nepřátelé! Spojil jsem všechny skupiny v jednu velkou radost z utrpení. Na druhou stranu už jsem to skoro nevnímal. Cíl byl jasný, vypustit nádrž. Hned vedle naší řady navíc byly dveře, za nimiž se někde dozajista ukrýval krásně tvarovaný pisoár, místo mé spásy. Naposledy jsem šlápl někomu na špičku, vysunul se z řady a upaloval ke dveřím. „Tamtudy ne“ ozval se hlas komika z jeviště. Nereagoval jsem. Dveře jsem téměř vyrazil, vběhl dovnitř a po zaklapnutí kliky za mými zády jsem stál ve skvěle vybavené úklidové místnosti plné košťat, mopů a hadrů. Po mém návratu do sálu mě uvítala další salva hysterického smíchu a kdesi v dáli se ozvala i zapískání na prsty. Stal jsem se opravdovou hvězdou!

O několik vteřin později jsem na záchodech zažil pocit, který bych přirovnal k několika desítkám vteřin trvajícímu orgasmu. Na to vrátit se na svoje sedadlo zpět a absolvovat celé to peklo znovu, už jsem neměl odvahu. Zůstal jsem tedy stát za poslední řadou, kde jsem dokoukal zbytek představení. Při děkovačce si mě herec stejně našel a ukázal na mě vítězný palec nahoru. I já jsem mu zamával a všichni jsme se smáli. Alespoň na povrchu.

A co z toho plyne nakonec? Caveman je skvělá hra, nabitá vtipem a opravdu se u ní uvolníte. Jen si dejte pozor, abyste se neuvolnili až moc! Záchod je totiž občas sakra daleko.

Obrázek z Kulturio

Sdílej
Leave a comment
Previous Post Next Post

Dál by se vám mohlo líbit

No Comments

Leave a Reply