fbpx
Follow me:

BIKRAM YOGA – PEKLO SE OTEVŘELO

Sportujete? Sportujete hodně? A stejnou měrou se i protahujete? Řekl bych, že ne, viďte? Jsem toho svědkem týden co týden, když dohrajeme zápas ve fotbale. Rozhodčí zapíská naposledy do píšťalky, navzájem si s protihráči podáme ruce a jde se do šatny. A v tom je ten problém. Kde je totiž protažení? Kde je uvolnění našich namáhaných svalů po výkonu, abychom se uvolnili a nechodili druhý den v předklonu, jako se to děje mně, když náhodou zapomenu? Nebo to není možné, protože mi šetřivý správce hřiště vypne osvětlení…? Někdy se ale i tak stane, že i přesto, že se svědomitě a se vším svým umem po zápase protáhnu, druhý den vypadá můj pohyb, jak kdybych byl napojený do elektrické sítě nebo tancoval nepřetržité Electric boogie. A tak jsem řekl dost! Začnu kompenzovat, tak jak se má a začnu chodit na Yogu. A ne tak ledajakou. Začnu chodit na Bikram yogu. Vždycky jsem byl trošku extrémista, takže proč svojí první zkušenost s Yogou nespojit rovnou s takovým druhem, kdy cvičíte v sále vytopeném na 42 C, že?

Druhý den už jsem si to už šinul na Pankrác do jednoho z mála Bikram studií v ČR na svou první lekci. Těšil jsem se jako malý. Už po cestě jsem cítil, jak se mé tělo pod návalem očekávání a nadcházející seance uvolňuje a bolest zad v bederní části odplouvá kamsi mimo mé tělo. Do uší mi skrz sluchátka hráli Beatles a jejich Let it be rozvíjelo harmonii v mém tělo. Do studia jsem přišel jako poloviční jogín. Díky prostudování materiálů na internetu jsem se vzorně převlékl do pohodlných kraťasů a vyzbrojen ručníkem, lahví vody a úsměvem na tváři jsem vyrazil směr Bikram sál. Ve dveřích jsme se potkali s jednou z mých spolucvičenek a já jí gentlemansky vybídl k vstupu do místnosti jako první. Vzala za kliku a proti mně se otevřely dveře do pekla. Znáte ten pocit, když přistanete na letišti Hurghada a uděláte první krok z letadla? Tak něco podobného jsem zažíval.  Pokud byste šli poprvé na Bikram yogu, tak si dobře vyberte místo. Já vám doporučuji, aby to bylo někde u dveří. Každá molekula vzduchu se vám totiž bude nejspíš hodit. A další rada – nezdravte. Já zvyklý a slušně vychovaný jsem po vstupu na místnosti řekl klasické „dobrý den“. Podle mě jsem byl tak 29x zabít pohledem a do teď si myslím, že jedna postarší dáma použila i prostředníček k vyjádření svých emocí. Takže pěkně jako myšky prosím. Našel jsem si tedy své místo a zaujal pozici lehu na zádech, zavřel oči a nechal 42C prostoupit mým tělem. Za cca 5 minut ležení jsem byl durch. A to jsem neudělal jediný. Poté přišla cvičitelka. Byla to paní okolo 50 let s velmi pěknou, vysportovanou postavou. Úzký pas, tvarované břicho, pevné ruce. Myslím, že takový prototyp, jak by chtěly ženy v padesáti vypadat. Uvítala nás svým širokým úsměvem a já jí to oplatil. To bylo také naposledy, co jsem se usmál.

Mé tělo zachvátila panika. Nejenže jsem do žádné z pozic téměř nedostal, přechody do nich jsem přetrpěl a všichni byli o 2 třídy ohebnější než já. Já se navíc i oproti ostatním abnormálně potil. Pot ze mě stříkal doleva, doprava, nahoru a dolů, měl jsem ho v očích a všech ostatních ohybech těla.  Celkově joga v mém podání vypadala spíš, jak když ždímáte houbu na nádobí. Lekce Bikram Yogy navíc trvá 90 minut a věřte mi, že pokud na pozice nejste zvyklí, dost vysiluje. Po 45 minutách stání v jezeru svého potu jsem navíc začínal pociťovat příznaky vyčerpání. Když si k tomu přidáte to vedro a detail, že bolelo byť se jen do polohy nějakým „polo zlomením“ dostat, je jasné co následovalo. Panika a hysterie. V mém nitru se rozezněl poplach, který jasně signalizoval, že pokud toho nenechám, můj vnitřní systém zkolabuje. Navíc jsem se bál, že pokud omdlím, povolí mi veškeré tělní svěrače a to jsem nemohl dopustit. „Mohu odejít prosím? Není mi nějak dobře“ hlesl jsem na instruktorku. Ta mě vcuku letu uvedla do tzv. záchranné polohy, v které jsem měl podle ní odpočívat. „Nemůžu dýchat, nemůžu dýchat!“ Panika se stupňovala. Zbytek lekce jsem pak téměř celý proležel. Ale za žádnou cenu mě instruktorka nechtěla nechat odejít.  Tehdy bych jí za to možná i zaplatil, jen aby mě pustila a já mohl do plic pustit chladný vzduch. Představoval jsem si všechno, abych se uklidnil. Vodu, led, vodu s ledem, Johna Snowa, jak se prodírá závějemi sněhu, kdesi daleko za zdí. Nic nepomáhalo. Nakonec jsem ale přeci jenom zvládl uklidnit své tělo, začít pravidelně dýchat a uklidnil se. Tím jsem myslím také rozkryl, o čem celá lekce Bikram Yogy byla. Pracovat se svojí hlavou a i ve stresové situaci najít vnitřní balanc a stabilitu. Po konci hodiny mě instruktorka, zřejmě také ze zištných marketingových účelů, pochválila, jak mi to hezky šlo, zatleskali jsme si a já se odebral do šatny. Cestou domů jsem ještě propotil tričko i mikinu a šel spát přibližně 12 minut po té, co jsem otevřel dveře. Na druhou stranu jsem byl uvolněný jako nikdy a mým tělem procházelo takové zvláštní, příjemné teplo.

Teď se asi ptáte, jestli jsem šel na další lekci. Nešel, tedy alespoň ne v tu dobu. Nakonec mě ale po určitém čase pozvala moje kamarádka Pája na další lekci s jiným instruktorem, který cvičil v jemnějším tempu. Ne, že bych si to vysloveně užil, ale aspoň jsem neměl myšlenky na smrt a ukončení života. A jestli bych Bikram yogu doporučil i ostatním? Ano, ale dopředu říkám, že si ze začátku nejspíš projdete peklem. Ale rozhodně to za zkoušku to stojí.

A co z toho plyne? Kompenzujte přátelé. Pokud děláte sport, který víte, že není úplně zdravý a taky se tak po něm druhý den necítíte, ale přesto ho máte rádi a třeba se tam scházíte s lidmi, s kterými byste se jinak těžko viděli,  tak ho dělejte dál, ale dejte svému tělu v tom případě také něco navíc. Nemusí to být zrovna Bikram Yoga, ale vždycky si udělejte 10 minut na protažení nebo si občas skočte na masáž, do sauny nebo vířivky, ať své přetížené svaly uvolníte. Tělo vám to vrátí a předejdete tam mnoha zraněním a trablům.

Sdílej
Leave a comment
Previous Post Next Post

Dál by se vám mohlo líbit

No Comments

Leave a Reply