Follow me:

    OHEŇ – NAPLNO A PO UŠI

    Tenhle článek bych rád věnoval svému dědovi, který už mezi námi sice není, ale každý den na něj vzpomínám.

    Ani jako malý jsem nikdy oheň zrovna nevyhledával. Naprosto mě minula část dětství, kdy jste doslova tímhle elementem emočně zasaženi a mohli byste do něj koukat celé hodiny. Neměl jsem ani potřebu ho nějak rozdělávat nebo jak děti často dělávají, škrtat zapalovačem, sirkami či s ním všemožně trápit nebo dokonce upalovat zvířata, hlavně pak ta s křídly nebo více nožičkami. Prostě jsem byl takové neohňové dítě. I přesto všechno, i když jsem oheň nijak neměl rád a hraní s ním mě nijak nebralo, i já jsem jednou sešel z cesty a tvrdě za to zaplatil. Usaďte se tedy, dejte si skleničku ledově vychlazené citronády a slyšte můj příběh.

    Psalo se léto roku 1994 a malému Kubíkovi Hrubešů bylo tehdy 6 let. Jako malý, lehce obtloustlý a od hlavy až k patě blonďatý chlapeček jsem jezdil s mými rodiči a prarodiči na naše letní sídlo. Říkali jsme mu zahrada a byla to poměrně velká, z kopce situovaná, parcela, v jejímž prostředku se tyčila na dvě části rozdělená dvoupatrová chata. V první části byla obytná plocha s kuchyní a půdou na spaní a v té druhé, věřte nebo ne, holubník. Můj děda byl totiž vášnivý holubář a choval hejno o cca 200 holubích hlavách. Holubi vrkali, létali po obloze, žrali a hlavně srali. Srali na zahradu, okolo zahrady, za zahradu a srali taky v letu přímo na nás. Nebylo tak ničím neobvyklým, že jste sem tam (2x denně) schytali nějaké to holubí lejno. Největší koncentrace hoven pak byla v samotném holubníku, kde se jich kupily doslova hory. V průměru jednou za 14 dní, když už to vypadalo, že se celá chalupa pod tíhou lejn propadne a zmizí v zemi, vzal si můj děda svůj Exkrement profiset (montérky, kolečko a špachtli), celý holubník vyškrábal a postupně ho cca na 5 – 7 tisících kolečkách odvezl na spodní zahradu na hnůj. Představte si to jako prkny ohraničený Mount Everest sraček.

    Jak jsem říkal, malý Kubík Hrubešů neměl rád oheň, ale jednoho dne se stalo, že u záhonu na spodní zahradě našel zcela osamocený arch novin a krabičku sirek. „Ne, aby tě napadlo si začít škrtat,“ řekl mi dědeček, když se prohnal kolem s kolečkem plným holubího trusu. Jak to asi na dítě zapůsobí, co myslíte? Jakmile dědeček vysypal obsah lepkavé hmoty na hnůj a vrzavé zvuky kolečka utichly za rohem, už jsem měl papír a sirky v ruce. Aby mě nikdo neviděl, posunul jsem se níž do zahrady tak, abych byl opticky při pohledu seshora zakryt hnojem. Jeden škrt, druhý škrt, sirka vzplála jasným plamenem. Přiložil jsem malý plamínek k do ruličky smotaným novinám a během pikosekundy měl v ruce planoucí pochodeň, která měla teplotu asi jako samotné slunce. Okamžitě jsem hořící papír zahodil a všechno mohlo být v pohodě…kdyby nezafoukal vítr. Noviny se vznesly do vzduchu a neomylně zamířily k nejvyššímu bodu na pozemku – k hromadě holubích hoven, kde také přistály. V hlavě se mi okamžitě promítly dědovy poučky o reakci plynů kupících se nad tlejícím holubím trusem s ohněm. PANEBOŽE, BOUCHNE TO!!! Celý svět se v tu chvíli zahalil do oparu výbuchu a já musel okamžitě jednat.

    Neváhal jsem ani vteřinu. Rychlostí běhu Usaina Bolta jsem vystřelil sprintem k vlhké hromadě. Vlasy mi vlály, tváře plápolaly jako ruská vlajka a v hlavě byla v tu chvíli jediná myšlenka – zamezit detonaci hnoje!!! Ani nevím, jak jsem se tam tak rychle dostal – nebyl čas přemýšlet. Vší silou jsem se pravačkou odrazil od předního prkna hnojníku, vznesl se do vzduchu, chvíli letěl a za paprsků letního slunce vystřihl excelentní šipku přímo do prostředku obdélníkového odkladiště na sny. Po chvilkovém brodění a několika prvky z krasoplavání jsem se konečně dostal k cíli a opravdu značně promazanou rukou už pro mě nebyl problém noviny uhasit. Nejsilnější zážitek byl pro mě asi pohled dědy, který v tu samou chvíli, kdy jsem ohýnek uhasil, přijel s dalším plným kolečkem a s otevřenou pusou a držadly v rukou na mě nevěřícně koukal…

    Věřte mi nebo ne, ale od té doby už jsem nikdy neškrtal a má kariéra žháře pro tím nadobro skončila. A co z toho plyne za ponaučení? Nehrajte si s ohněm, milé děti, je to totiž naprosto k hovnu.

    Obrázek z Nityd.no

    FENOMÉN LES MILLS

    Hala se plní k prasknutí, po podlaze jsou rozmístěné stepy, kotouče, podložky a osy. Na cvičební ploše začíná být opravdu těsno, jak se jednotlivá stanoviště plní lidmi z různých koutů světa. Teplota stoupá stejně rychle jako napětí a vzrušení v obličejích přítomných. Nikomu to ale nevadí. Na vyvýšené pódium totiž za krátký okamžik nastoupí tým těch nejlepší Les Mills instruktorů, který postupně dovede dav k šílenství a maximálnímu výkonu. Začíná BODYPUMP ™ na celosvětovém turné Les Mills Live. Držte si klobouky!!!

    Ze začátku bych měl asi říct, že nejsem Les Mills instruktor. Všechny Les Mills programy jsem si ale zkusil a můžu tak s klidným srdcem udělat recenzi z pozice člověka, který fitness žije a navíc se pohybuje v managementu velké firmy provozující fitness centra, která Les Mills licenci vlastní. Současně jsem dříve míchal osobní tréninky s vedením lekcí. Takže vzhůru do toho.

    Co nebo kdo je tedy Les Mills? Jak jsem se dozvěděl na školení pro management Jatomi Fitness, všechno začalo na Novém Zélandu léta páně 1968, kdy se čtyřnásobný účastník OH, pan Les Mills, rozhodl, že začne s pohybovou osvětou Novozélanďanů. Do projektu zapojil celou svou rodinu s jejíchž pomocí a skvělými nápady, začal budovat dnes již celosvětovou značku fitness programů, kterou využívají milióny fitness závisláku  po celém světě. Vlajkovou lodí Les Mills je pak právě zmíněný program BODYPUMP ™, který se odlišil jednou, v dnešní době již zcela běžnou věcí. Jako první se totiž v BODYPUMP ™ začala používat osa se závažím. S využitím moderní hudby, vytvářením nových a neustále vylepšovaných programů a nadšením lidí sportovat, začalo vznikat něco unikátního, jedinečného a hlavně obrovsky populárního.

    Největší devízou Les Mills programů je jejich různorodost a hlavně dostupnost pro všechny. Máte rádi akci? Zajděte na BODYPUMP ™. Holdujete bojovým sportům? Zkuste BODYCOMBAT™. Chcete se protáhnout a zklidnit nebo naopak zrubat do posledního dechu? Běžte na BODYBALANCE  nebo naopak GRIT®. Každý si vybere. A jak to vypadá v roce 2018? Ze sklepního projektu se stal celosvětový gigant. Statistiky hovoří o tom, že Les Mills najdeme v 16500 fitness centrech v 80 zemích světa. Každý program má svou neustále vylepšovanou choreografii a edice, které jsou stejné od Prahy až po Jakartu.

    I když jsem popravdě spíš příznivcem osobních tréninků, nemůžu Les Mills lekcím upřít jednu věc. Nevím, čím přesně je to způsobené. Jestli je to lektory, kteří tvoří jakýsi klan, který nedá na Les Mills dopustit a bojoval by za něj do posledního dechu. Anebo jestli je to skvěle zvládnutým marketingem a firmou Reebok, která pro lekce vyčlenila stylové kolekce oblečení, či hladu lidí po pohybu nebo prostě vším dohromady.

    Les Mills je značka, která spojuje svět fitness, dokáže nadchnout miliónové davy a z mého pohledu bych to snad přirovnal k formě „náboženského fitness fanatismu“. Kdo jiný totiž dokáže naplnit haly typu pražské O2 arény zástupy cvičících… Samozřejmě i tato společnost chce a musí vydělávat peníze. Pro fitness centrum, které má programy ve svém rozvrhu to popravdě není vůbec levná záležitost. A to samé pro instruktory. Fitko platí každý měsíc licenci, instruktoři platí za možnost Les Mills předcvičovat. Musím ale jasně říct: „ANO, VYPLATÍ SE TO“. A to všem stranám. Les Mills vydělá na poplatcích od odběratelů služeb (fitness centra, instruktoři), instruktoři pracují pod vlajkou společnosti s hrdostí a fitness centra, a hlavně jejich sály, praskají ve švech pod záplavou klientů. Společnost navíc poskytuje bohatou podporu formou školení, a to jak fitness centrům a jejich managementu, tak samotným instruktorům, mezi které navíc nepustí jen tak někoho.

    Les Mills je zkrátka mašina a pokud si do kabiny nepustí nějakého nešikovného strojvedoucího nebo palubní stevardy, Bůh ví, kde může zastavit.

     

    Obrázek z mediamania.be

    WORLD CUP 2018, ANEB NEJEN O FOTBALE

    Scházejí se přátelé, rodiny, náměstí se plní fanoušky v dresech, spotřeba elektřiny, jednohubek a hluku v domácnostech stoupá. Po 4 letech je to zase tady. Mistrovství světa ve fotbale začíná. Fotbal je celosvětový fenomén a během měsíce a půl, kdy se v něm hraje jeho nejslavnější a nejsledovanější turnaj, propojuje celou planetu. Jen pro zajímavost, finále minulého šampionátu, který hostila Brazílie, sledovalo v ČR u televizí 1 156 000 diváků. A to se naši kluci se lvíčkem na prsou na šampionát nekvalifikovali.

    Letos se hraje v Rusku a už při volbě pořadatelské země čeřily vody různé protestní akce, hlavně kvůli politické a ekonomické situaci v zemi. Jak řekl reportér ČT Miroslav Karas (pro mě absolutní machr): „Rusko se pro MS kompletně změnilo.“ Co se nemohlo, se najednou může, policisté nelemují ve stovkách ulice jako obvykle, může se fotit na Rudém náměstí a v Rusku alespoň na chvíli zavládla pohoda. Rusové se prostě snaží ukázat v tom nejlepším světle a rozkaz zní jasně – MS musí Rusku udělat co nejlepší reklamu. Ale pryč už od politiky.

    Klání o mistra světa se hraje jednou za čtyři roky a už to samo o sobě zvyšuje jeho popularitu. Exkluzivita,  neokoukanost, souboj nejlepších fotbalistů naší planety. Pokud k tomu přičteme mediální masáž  skrze sociální sítě, šířenou reklamu hvězdami jednotlivých týmů a emoce, které sport sám o sobě přináší, máme tady C4 koktejl zvaný „super úspěšná akce.“ Z toho všeho plyne jediné – okolo mistrovství světa se točí astronomické peníze a tlak na realizační týmy a hlavně hráče samotné je enormní. Velmi často tak vidíme obrovská selhání i těch největších hráčů, protože jde o všechno. Ani vítězství v klubové Lize mistrů není pro fotbalisty tolik, jako zvednout pohár pro mistry světa nad hlavu spolu se svými krajany.

    Mistrovství světa má také velký společenský přesah. Hráči, kteří po hřišti běhají, slouží jako vzor pro milióny dětí, teenagerů a leckdy i dospělých fotbalistů a diváků, kteří se snaží své idoly kopírovat. Dědové vypráví svým vnukům, jak to tenkrát ten Pele válel a dovedl své Kanárky k titulu, jak Maradona plácl „Boží rukou“ míč do sítě nebohých Angličanů nebo jak Turek Hakan Sukur dal gól po 11 sekundách zápasu. Vznikají příběhy a historky, které se předávají z generace na generaci a hráči se díky svým výkonům stávají legendami, vstupují na pomyslný fotbalový Olymp a zapíší se nesmazatelně do historie své země. Fotbalisté totiž nehrají jenom za sebe. Hrají za svou zemi a národ a naplní lidská srdce národní hrdostí. Kdo jiný kromě sportovců a vědců má ještě takovou moc…

    Tak co? Chtěli byste být pod drobnohledem celého světa? Chtěli byste, aby milióny lidí hodnotili, jak se chováte, vypadáte, mluvíte a hlavně hrajete? Ještě byste pořád chtěli hrát na Mistrovství světa?

    Já rozhodně ANO!! Ale na penaltu, na tu bych tedy nešel.

    Obrázek z Bustle.com

    OPALOVÁNÍ – PŘÍBĚH ČOKOLÁDOVÉHO MUŽE

    Jak bych vám tak nejlíp přiblížil můj vztah k opalování? Už to mám. Představte si, že jste 182 cm měřící, 86 kg vážící (po Vánocích nonšalantních 90 kg+) blonďák se zeleno-hnědýma očima, který chtěl být odmala v létě hnědý jako nejlepší švýcarská čokoláda. Bohužel i tady platí, že nejvíc chceme to, co nikdy nemůžeme mít. Já doslova miluji opalování, ale opalování nějak nemiluje mě. Spíš mě doslova nesnáší. Pokud existuje nějaká sudička, která přijde ke kolébce novorozeněte, ke mně přišla ta ze Stockholmu a rozhodně z ní nebyla cítit vůně Jižní Itálie.

    Při odjezdu na dovolenou už v letadle spřádám svou letošní opalovací taktiku, protože nesmím nic podcenit a nechat náhodě. V kufru mám vzorně vyskládané opalovací krémy a oleje 10 – 50 a kromě faktorů v celých desítkách nechybí ani ty mezi. Ihned po vystoupení z letadla ochutnávám na přistavených schodech první sluneční paprsky a pozoruji barvu své kůže, jestli už náhodou nebronzovatí. Jakmile dorazím na pokoj hotelu, zkontroluji na aplikaci Accuweather.com výhled počasí a slunečního svitu na následující minuty a hodiny a vybavím svoje příruční zavadlo patřičným množstvím lahviček a barelů. Po pár kontrolních pohledech do zrcadla (forma je tam) a první vrstvě krému vyrážím na pláž.

    Na pláži si najdu volné lehátko, ani mě nenapadne jít první do vody, protože tady nejsem kvůli nějakému koupání, že. Nastříknu své tělo pro jistotu ještě olejem a je to tu. Opaluji se. Moje tělo nasává sluneční svit jako květina při fotosyntéze a já cítím, že tento rok je to to pravé. Tenhle rok budu vypadat jako magnát v oblasti provozování solárií. Pravidelně se otáčím ze zad na břicho a zpět. Lehátkem rotuji podle polohy slunce na modré obloze. Sem tam se smočím v moři, protože jsem slyšel, že pak je hezčí barva. Pokračuji takhle několik hodin. Končím, až když slunce ztrácí intenzitu. A pak se vždy opakuje stejný scénář.

    To tričko nějak škrábe, říkám si po cestě na hotel. Intenzita škrábání se neustále zvyšuje, až se začínám ošívat. Na pokoji shodím plavky na zem a jdu do sprchy smýt mořskou sůl. Sprchuji se a studená voda je taaak příjemná. Vylezu ze sprchy, chci se otřít ručníkem a přichází první signál, že je něco v nepořádku. Palí to jako svině!!! Nakonec se odhodlám a podívám se do zrcadla. V odrazu mě uvítá hořící postavička rudé barvy. Chvíli přemýšlím, kdo sem dal místo zrcadla plakát Hellboye a pak mi to dojde. Už je to tu zase!!! SPÁLIL JSEM SE, KURVA!!! Balím všechny přípravky, plavky a další plážové vybavení do cestovního kufru, střídavě nadávám a brečím, protože to svinsky pálí a slibuji Bohu, že už se nikdy nebudu opalovat.

    Stejně to zase příští rok u moře zkusím znovu, ale to už bude můj pigment dozajista jiný a konečně se opálím do čokoládova.

    3,2,1 START

    Přišlo to tak nějak samo. Pročítal jsem si články na internetu, surfoval jsem po webech, rozkliknul si pár blogů a najednou zjistil, že se ani na jednom nedozvím opravdu to, po čem mé třicetileté srdce touží. Pár dní jsem o tom přemýšlel, přemítal před spaním (občas jsem se v noci z toho odkopal) a nakonec se rozhodl. Začnu psát svůj vlastní blog. První, co jsem v sobě řešil, byla reakce mých blízkých přátel. Úplně jsem to slyšel: „Ty chceš začít psát blog, jo?”. Ale pak si říkám, proč vlastně ne? Neříkám, že jsem snědl všechnu moudrost světa, ale je mi 30, takže jsem si už něčím prošel a něco poznal. Moje práce mi umožňuje potkat obrovské kvantum zajímavých lidí a sdílet s nimi jejich myšlenky a pocity. Svůj volný čas také trávím různorodě a věřím tomu, že některé lidi by mohl můj životní rytmus a styl zajímat. Já jim za to na oplátku můžu něco předat. Námět na článek vidím de facto na každém rohu.

    Miluji (a opravdu nepřeháním) pohyb a sport. Zejména mám rád aktivity, u kterých se zpotím jako prase. Rád zvedám, běhám, skáču, odpaluju, podávám, kopu, střílím, otáčím se, tlačím, přetahuju a stahuju (to teda asi úplně nejvíc) a nejlépe všechno dohromady. K tomu se rád hezky obléknu a nemusí to být vždycky značka typu Armani. Mám rád, když lidé mají styl a vždycky říkám, že lepší je jakýkoliv styl než žádný. Moc rád jím, ale do pusinky nestrčím jen tak něco, protože co do těla vložíte, to vám také vrátí.

    Budu se snažit, abyste se při čtení článků vždycky něco dozvěděli, ale zároveň se i pobavili, protože přeci jenom je čtení blogu čistě volnočasová aktivita a měla by to být aspoň trochu zábava, pokud tedy nemáte blog o aranžování pohřebních květin.

    Smějte se tu, plačte, nadávejte, ale hlavně buďte sví, styloví a origoš. Jmenuju se Kuba a představuji vám svůj blog – jmenuje se Fitstyler a zatím je to takový malý zelenáč. A přátelé, chovejte se tu jako doma.

    Obrázek z Freerange